Rok 2020 asi znamenal pro všechny zúčastněné spoustu novinek. To se nevyhnulo ani nám, jež holdují koníčku, s názvem „Vojenská historie“. Nastupující čínské překvapení nás omezilo v činnosti a mnohdy překazilo slibně se tvářící akce, na které jsme se těšili. Nezbylo nám, než zamáčknout slzu nad vším, co nám původně nabízelo zahraničí, neboť i tam byly akce zrušeny nebo jsme se na ně přes zavřené hranice nemohli probít.
Také jsme v „covidovém“ roce přišli o bitvy ve Strážnici, v Terezíně i na Tvarožné, neproběhly naše jednotkové ostré střelby a nemohli jsme uspořádat ani akci v Kuníně, na níž jsme se celý předchozí rok připravovali. Ale protože se komunitou nás milovníků zablácených holínek a ožehnutých tváří nesla jedna a ta samá stížnost „jak tenhle rok stojí za …. a jak nebylo kam jet“, rozhodl jsem se tento článek koncipovat více optimisticky a ukázat, že i ve složité době není potřeba sedět doma na zadku. Proto Vás milí čtenáři seznámím s akcemi na napoleoniku, jež náš klub Sedmá rota prožil v roce 2020.

Jolka

Ačkoli jsme oslavili začátek roku jako vždy důstojně a halasně, nakonec nedopadl tak, jak jsme si mysleli. Jolku jsme opět uspořádali v prostředí KVV Brno a tak byly podmínky pro náš sněm a následující oslavu skvělé. Před vlastní akcí se někteří z nás osvěžili ruskou baňou, jež se v objektu nachází. Fyzicky posíleni jsme pak zahájili sněm klubu, na němž jsme učinili zákonu zadost nevyhnutelnými formalitami a po radostných plánech pro rok 2020 jsme se počali veselit. Vojáci v uniformách zasedli k bohatě prostřenému stolu, chutná krmě byla zalévána mokem s vyšším obsahem alkoholu a večírek se dostal do obrátek. Námi pozvaní hosté byli oblaženi sborovým výstupem našeho pěveckého uskupení. Co chybělo na kvalitě, bylo nahrazeno kvantitou. Tedy zážitek pro opravdové znalce. Večírek byl ukončen důstojně a po krátkém spánku se někteří z nás probrali koupelí v saunovém bazénku. Je ověřeno, že tato poněkud drastická metoda opravdu dokonale likviduje následky bujarého večera. Úklid proběhl rychle a precizně a my se mohli těšit na nastávající rok.

Zimní pochod slavkovským bojištěm.

Tradiční výšlap po slavkovském bojišti se uskutečnil v únorových dnech, které rozhodně nebyly z nejchladnějších. Naše anabáze započala v obci Zbýšov, kam se našich deset statečných vojáků přesunulo vlakem. Odtud naše nohy směřovaly směrem na Staré vinohrady přes Mohylu míru až do Sokolnic. Trasu pamětníci naší jednotky znali, jednalo se totiž o opakování prvního zimního pochodu, uskutečněného před čtyřmi roky. Vzhledem ke krásnému počasí a skvělé kondici pochodujících proběhl přesun bez větších komplikací. Cílové místo bylo zvoleno tradičně v pivovaru v Sokolnicích, kde první letošní posezení na otevřené zahrádce bylo dokonalou tečkou za příjemným výletem.

Výcvik „Na Kořenci“

A měli jsme březen a s ním první zavírání všeho. Bohužel byly postiženy i střelnice. A tak pátý ročník ostrých střeleb nemohl být uskutečněn. Ale místo abychom podlehli všeobecné depresi, tematicky a střelhbitě jsme provedli změnu plánu a vyrazili do obce Kořenec. Destinace nebyla vybrána náhodou, neboť náš velící je zde váženou osobností, vlastnící zdejší větrný mlýn, nepřehlédnutelnou dominantu vsi. I když celou cestu na Kořenec lilo jako z konve, našich 15 vojáků to neodradilo. Za to pak byli odměněni krásným počasím, které vydrželo celý víkend. Stany kolem mlýna byly malebným dokreslením super atmosféry, jež v táboře panovala. V sobotu jsme začali zostra vojenským výcvikem. Opět se zopakovaly pořadové cviky a začali jsme s trénováním manévrů při více jednotkách. Po krátké pauze jsme vyrazili na bojovou hru. Ta probíhala v nádherných lesích a loukách v okolí Kořence. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a už se jelo. Jedna skupina se ukrývala podél trasy přesunu a napadala přesouvající se kolonu. Zase trochu jiný styl boje. A můžu říci, že jsme si fakt užili. Poté náš velící zavelel k přesunu směrem k jakési zřícenině mlýna a my cestou necestou vláčeli svá unavená těla ke kýženému cíli. Bohužel u mlýna to nekončilo a naše anabáze pokračovala ke krásně vyschlému splavu, aby odtud konečně naše kroky zamířily k cíli. Unavení jsme se dopotáceli do tábora, a po chvíli odpočinku následoval podvečerní výcvik pro otrlé. No pak už večerní posezení kolem ohně a nedělní odjezd domů.

Výcvik v Králíkách

Protože doba nepřála velkým akcím, ani námi plánovaná akce v Kuníně nemohla proběhnout. Ale opět se zbytečně neplakalo a bleskově se naplánovalo cvičení na území Vojenského muzea v Králíkách. Přilehlý cvičební polygon pro pásovou techniku byl více než skvělým místem pro výcvik napoleonské pěchoty. A tak ačkoli terén nebyl rovná louka bez rušivého přírodního zvrásnění, kterou preferují někteří znalci napoleonských válek, poskytl nám dostatek místa pro řádné „hraní si na vojáčky“.  Sobota opět přivítala našich 16 účastníků skvělým počasím, tedy jsme nelenili a bez většího otálení zahájili program. Střelecký souboj dvou týmu v rychlosti nabíjení střídal pořadovou přípravu a následnou taktickou bojovou hru. Splaveni jsme se dopotáceli k obědu, kde se nám v přistavené udírně připravovaly a voněly pochutiny zdravotně sice závadné, ale chuťově dokonalé. Po siestě jsme organizovaně a v plné polní vyrazili na domluvenou exkurzi  do nedaleké pevnosti Hůrka. Sice poněkud modernější vojenská historie, ale podle výrazu tváří nás výletníků to nikomu nevadilo. Cestou zpátky jsme tak tak utekli před prudkým deštěm.  Naštěstí se ale navečer opět vyčasilo a my mohli v přátelském kolektivu probrat to, co se nám líbilo či co by ještě šlo vylepšit.

Znojmo

Tak konečně první řádná akce v tomto roce. Bohužel tentokrát  počasí předvedlo, že nemusí být vždy přívětivé.. . Nechal jsem se ukecat k účasti na pietním aktu, přestože tento typ akcí příliš nevyhledávám. Takže když na nás stojící čestnou stráž dopadly první tučné kapky, dalo se tušit, že meteorologové se tentokrát nezmýlili.  Přišel takový slejvák, jaký jsem už dlouho nezažil. Vichr byl tak velký, že velitelský stan, v němž jsem se pokoušel spolu s potomkem našeho velícího usnout, se zřítil. Musím se pochválit, neboť mé tělo zastavilo padající tyč, jenž  by s vysokou pravděpodobností dopadla na spícího kojence. Prostě krásná noc. Bohužel ještě krásnější ráno. Pršelo, ba přímo lilo. A tak se sobotní bitva nekonala. Totálně promočení vojáci se mohli uklidnit alespoň na rautu, jež byl již tradičně ve znojemském podzemí. V neděli ráno naštěstí přestalo pršet. Bohužel bojiště bylo nasáklé tak, že boj v něm byl opravdu výživný. Bahno, bahno, bahno.  Bohužel boj byl nic moc. No a pak se jelo domů.

Letní Slavkov

Další z tradičních akcí, které se i v tomto roce podařilo uskutečnit. Srpen v zámeckém parku. Tentokrát nás nebylo tolik jako obvykle, ale i tak jsme postavili pěknou jednotku. Téměř tradiční nedostatek francouzských vojáků ale způsobil, že posílit  jejich hrdinné řady jsme museli i my. Tím pádem si nejsem jist, zda naše tradiční zvolání „nechť zhyne korsický netvor“ bylo tentokrát to pravé ořechové. Naše jednotka totiž předváděla německou spojenecké spojence. A tak jsme si opět procvičili německá slovíčka. Díky našemu razantnímu bojovému nasazení se podařilo našim novým francouzským přátelům spořádaně ustoupit pod příkrov tmy a přenechat bojiště vítězné rakouské armádě. Nevím čím to je, ale ať bojuji za koho chci, vždy končím jako poražený. Zřejmě osud. Na druhou stranu, která jednotka umí tak krásně umírat a ustupovat jako ta naše.

Chlumec

Tak je to tady. Konečně bitva, v níž naše udatné ruské zbraně zvítězí. Je škoda, že na tuhle vítěznou a slavnou bitvu se nesjíždí více českých jednotek představujících Rusy. Ale i tak nás nebylo nejméně a dokonce jsme postavili dva zvody. Někteří nedočkavci se sjeli už na pochod, jehož jsem se nemohl zúčastnit a dost mně do teď sejří. Účastníci pochodu a přestřelek na něm byli více než spokojeni a jejich nadšené výrazy mně štvaly o to více. Jako tradičně nás provázela matka příroda dešťovými mraky. Celou sobotu jsme vzhlíželi k temným nebesům a modlili se, aby nepršelo, a skoro to vyšlo. Bohužel to skoro nastalo uprostřed první ukázky, chlístavec lijavec opět provětral naše dovednosti a my museli dokázat vést palbu skoro až do konce bitvy. Vršek mého čáka začal připomínat mobilní rybníček, to nás však nezastavilo. Scénář počítal s dvěma ukázkami, které na sebe budou logicky navazovat, což se myslím povedlo. Zároveň se podařila i scéna se zraněním ruského velícího generála jež je odnesen z bojiště a jemuž je na přání při jeho ošetřování zpíváno kolem stojícími ruskými vojáky. Krásná scéna. Díky tomu, že jsem se nominoval v soutěži zlaté hrdlo jednotky, mohl jsem pět našemu velícímu, zatímco zbytek naší grupy statečně dobyl dělo, které poranilo našeho generála. Bohužel tento manévr zanesl jednotku doprostřed nastupující francouzské armády a ti neváhali a jednou salvou nás smetli. Ze „přeživších“  a navrátivších se vojáku byla vytvořena další jednotka, jež statečně vzdorovala jak dešti, tak i francouzským zbraním. Po hodinové přestávce, ve které konečně přestalo pršet, jsme nastoupili do druhého kola. Kupodivu vydrželo i značné množství diváků, což by na oplátku zasloužilo potlesk nás účinkujících. Druhá ukázka znamenala obrat v celé bitvě, naše síly byly výrazně větší a zatlačili jsme Francouze až do statku. Zde proběhla lítá řež a statek několikrát změnil majitele. Nakonec byli Francouzi zatlačeni do hor (vyvýšenina) a bitva dohasla. Za sebe mohu říct, že Chlumec dostál své vynikající pověsti a rozhodně se jedná o nejlepší napoleonskou bitvu u nás. Tak kluci organizátorští, přeju Vám, ať Vám příští rok svítí slunce nad Chlumcem jak Napcovi u Slavkova.

Zimní Slavkov

Co by to bylo za sezonu, kdybych jí nekončil ve vymrzlém stanu na Slavkově. Vypadalo to, že díky nastupující druhé vlně si tentokrát po 22 letech budu hřát nohy doma ve škopku.  Naštěstí nehodil Ivan Vystrčil flintu do žita a pokusil se o nemožné. Díky tomu, že celou akci pojal jako natáčení, podařilo se legálně uspořádat střetnutí v prosincové zimě. Celé naše snažení bylo zaznamenáváno a musím smeknout před úrovní kameramanů, kteří opravdu dokázali vystihnout to lepší z letošního slavkovského bojování. Naše počty byly značně omezeny, ale správné nadšence nemohl zastrašit ani mráz, ani covid a ani informace o možných kontrolách, jež budou provedeny na základě udání jistě uvědomělých a přejících spoluobčanů. Na to první jsme zvyklí, na to druhé jsme byli připraveni jak formou testů, tak i bezpečnostními pravidly akce, no a na to třetí …… Naštěstí všechny právní náležitosti byly, jak se říká, v cajku a my se nemuseli obávat úředního šimla či „organizovat neorganizovat náhodné procesí náhodných výletníků“.  Za ruskou stranu se nás sjelo opravdu dost a i nějaký ten rakouský spojenec byl přítomen. Bohužel francouzští kamarádi usoudili, že bojovat asi není ta pravá zábava a tak jich bylo jak do mariáše. Takže sobotní ukázka u Němčan byla spíše manévry ruské a rakouské pěchoty doprovázené střety jízdy. Na druhou stranu místo bylo vybráno suprově a myslím, že by stálo za zvážení tam ještě něco udělat. Jízda měla prostor pro manévr a my měli čas reagovat, takže naše potýkání patřilo rozhodně k tomu lepšímu co je možno na bojištích při tématu muž versus kobyla vidět. Nakonec jsme dobyli dělostřelecké postavení a přemístili se zpět do tábora. Po tradičním řízku s bramborem jsme odpoledne provedli výcvik před Slavkovským zámkem. Jenžto nás konečně zase bylo 20, mohli jsme si prosvištět všemožné manévry. Což se nám hodilo příštího dne. Druhou noc v táboře, kde jsme pod dohledem vlastních hlídek slavili naše malé vítězství, nás opět nikdo nerušil a my se mohli těšit na ráno. To nedělní ráno na Slavkově bylo opět ve znamení hektického balení tábora. Předtím jsme si ale dali ranní modlitbu, kterou do té doby naprosto zhroucený Honzík zvládl perfektně. Do Sokolnic jsme dorazili skoro v plné sestavě, chyběli pouze dva fluktuanti, z nichž jeden spěchal krmit psa a druhý děti. Takže „výrazně oslabeni“ jsme zahájili boj v Sokolnicích. Nedostatek počtu Francouzských pěšáků se podařilo maskovat jak dobře situovanou obranou kolem vyvráceného stromového velikána, tak díky dobře fungující francouzské jízdě. Musím říct, že přes nevelké očekávání, způsobené nízkým počtem Francouzů, jsem si bitku docela slušně užil. Sice si nezasloužili vyhrát, ale historie je historie a tak sláva vítězům a čest poraženým. A pak už zbývalo jen zabalit si fidlátka, zamávat kameře a se spokojeným úsměvem vyrazit k domovu.

Tak takový byl tedy covidový rok. Vůbec ne tak špatný, jak slyším od některých spolukoníčkářů. Spíše byl takový, jaký si ho kdo udělal. A tak vy, jež jste neprovětrali svou ládovačku, nesmutněte a pokuste se raději zvednout své zadnice z tepla gaučů a místo bojů na internetu vyrazte s kamarády ve zbrani ven. Zkuste místo lamentování o tom, jak vás co štve a rozčiluje, si raději vzpomenout, co je na tom našem společném koníčku zábavné a to dělejte, přes všechny problémy, které nám doba a společnost přináší. Přeji Vám všem ať je ten příští rok přece jenom lepší než rok minulý.