Když mně letos na konci srpna oslovil Radim Zákoutský, iniciátor dvou předchozích ročníků Napoleonských akcí, pořádaných zámkem Loučeň s otázkou, „Zda bychom byli schopni uspořádat další ročník“ naše nadšení bylo velké. To poněkud ochladlo, když nám oznámil termín který měl být na začátku října roku 2021, což bylo za necelý měsíc a půl. Kdo někdy pořádal nějakou vojensko-historickou akci Vám potvrdí, že časová náročnost na pořadatelskou činnost je značná. Musí se vymyslet téma, oslovit jednotky a poskytnout jim čas na rozhodnutí o své účasti. Po té následuje korekce původního plánu a nové kolo komunikace s jednotkami. Takže když jsem přijížděl v říjnu do Loučeně, byl jsem značně nervózní, jak tento ročník dopadne. Další změna byl počet pořádajících, kromě zámku Loučeň a naší Sedmé roty přibyla tento rok i obec Loučeň.
Pátek byl ve znamení obhlídek plánovaných míst dvou předpokládaných bojišť. Kromě zámecké zahrady přibylo i bojiště před zámkem. Tábořiště u rybníčku v zámecké zahradě bylo vybráno více než dobře, protože bylo kousek od bojiště i společenského klubu pro účastníky jež vznikl v oranžérii zámku. Zde jsme se v pátek večer s většinou přítomných účastníku potkali. Večírek byl opět na vysoké úrovni jež je pro naší jednotku pověstná. Musím se doznat k jedné organizační chybě. Pod vlivem zpočátku nízkého počtu účastníků jsem vycházel vstříc všem zájemcům jež chtěli dojet až v sobotu ráno. Bohužel jsem se dostal do stavu, že 10 minut před zahájením akce mi chybělo cca 40 vojáků, což byla skoro polovina plánovaného počtu. Ale zázrak se stal a za deset minut, které mně stály minimálně pár let života, se většina očekávaných vojáků objevila.
Po slavnostním zahájení zbývala necelá hodina do první ukázky. Během té doby proběhla první porada velitelů a jejich seznámení se se scénářem, dále se museli dopravit děla do pozic a nechat nastoupit jednotky. Vše jsem stihl, a k tomu na mně spadlo velení naší jednotky. Protože jsme za poslední rok nelenošili, podařil se získat poměrně slušný kádr nováčku, kteří spolu se skalním jádrem vytvořili grupu jež byla schopná postavit tři družstva, po našem (vzvody). Byli jsme naprosto dominantní silou na bojišti a řízení tohohle celku už byla fakt vyšší dívčí. Takže kromě velení jednotce jsem ještě koordinoval ukázku. Kdyby mi před první bitvou někdo řekl, že to jde zvládnout tak by mé pochybnosti byly rozhodně velké. Naštěstí všichni zúčastnění velitelé se zasloužili svým aktivním přístupem k tomu, že boj byl atraktivní jak pro diváky tak pro účastníky. Po obědové pauze jsme nastoupili na druhé bojiště, které kromě pár velice dobře rozmístěných remízků skýtalo i spoustu místa pro plánovanou jízdu. Bohužel se nepodařilo předem dohodnutou jízdu na Loučeň dostat což jsem se dozvěděl 24 hodin před samotnou akcí. Tak snad v příštím ročníku. Jinak druhá bojová ukázka byla opravdu parádní, dařilo se provést několik taktických manévrů se spoustou střelby, umírajících a zbaběle prchajících vojáků. Prostě jsme náš vysoký standart udrželi. Po boji jsme se seřadili a provedli bojový přesun k pomníku padlým vojákům z bitvy u Huningenu. Přesun byl proveden jako bitva, kdy naše spojenecká kolona prorážela cestu skrz les přes odpor bránících se Francouzů. Bohužel nižší početní zastoupení obránců jim neumožnilo provést efektivní obranu a na naši taktiku, kdy jejich vojáci byli na křídlech obcházení lehkou pěchotou a středem se valila naše hlavní úderná síla která dokázala rychle reagovat vyčleňováním jednotlivých družstev jako posilu na ohrožená místa. Konec bitvy byl už jenom chaotický ústup rozbitých francouzských jednotek. Pietní akce u pomníku byla krátká a pěkná a pak už nezbylo než se pochodem dostat zpátky do tábora.
Fyzická náročnost pro účastníky byla více než značná a nezbývá než zatleskat všem jež zvládli všechny tři bitvy a uchovali si síly na sobotní večerní party. V neděli jsme zabalili poslední zbytky tábora a rozloučili se s městysem Loučeň. Na závěr chci poděkovat všem jež nás podpořili a pomohli vytvořit krásnou atmosféru jak pro diváky tak pro nás účastníky. Takže někdy zase na Loučeni.
