Domů » Články » Waterloo 1805-2015

Waterloo 1805-2015

Waterloo a jeho dvousté výročí – no to je spojení, při němž se zrychlí tepová frekvence nejednoho nadšence pro vojenskou historii. Ani já jsem nebyl výjimkou. Je nutno přiznat, že mě, stejně jako i ostatní houfy nadšenců, přitahují dvousetletá výročí bitev jak můru plamen.

První bylo dvousetleté výročí bitvy u Marenga.

Na slavkovském výročí jsem si užil sněhovou nadílku a záplavu baget, které ve velkém zbyly a které mě, chudého studenta, vyživily na poměrně dlouhou dobu.

Mé póry vyloučili potoky potu na vařícím slunci Pultuckého bojiště.

Byl jsem zasypán cementem z letadel rozhánějících mraky na Borodinu.

Prošel jsem se na bojišti v Lipsku a viděl jízdu bez koní.

No prostě co dvousetletých výročí týče, to je celý dárkový koš zážitků. Proto mi bylo jasné, že poslední výroční bitva napoleonských válek bude něco výjimečného. Mohu nyní zcela bez jakéhokoliv uzardění prohlásit, že toto mé očekávání bylo bez výhrad naplněno.

            Jak se má dostat ruský voják na Waterloo?

Mé chabé historické znalosti hovoří o tom, že ruská armáda se tohoto bojového mače nezúčastnila. No – naštěstí jsou v naší jednotce lidé, kteří nemají hlavu jen na čepici, a ti mě seznámili s faktem, že v řadách Pruské armády bojovaly i jednotky kompletně vystrojené ruskými uniformami. Mé srdce tedy zaplesalo. I já budu moci jet na Waterloo. Hurá! Předčasná byla ovšem moje radost. Po té, co jsem provedl první fázi registrace a prokousal jsem se složitým přihlašovacím formulářem, přišla najednou neradostná zpráva. Je poněkud zarážející, že informace tom že na Waterloo nebudou pozvány žádné Ruské jednotky, se k nám nedostala z Bruselu, kde sídlil organizační štáb, ale z daleké Moskvy. Informace byla jednoznačná, Rusové na Waterloo 2015 nebudou, neboť prý není pro ně na bojišti místečka. I vypukla u nás horečná snaha dostat se na bojiště jinou cestou.

Náš velící Vašek, jenž se občas rád pochlubí svými kontakty v zahraničí, zahájil rozhovory na nejvyšší úrovni s Pruským štábem o tom, zda by se pro nás nenašla nějaká rolička. Bohužel narazil na bandu naprosto neschopných Tupců z Tupounova, jejichž představa řízení čehokoliv, končí tak leda u řízení dvoukoláku s hnojem. Po té, co jsme konečně zjistili, kdo by měl Pruskému štábu a potažmo armádě velet a věřte, nebyla to lehká práce, jsme se jich dotázali. Ale ani v Pruském štábu to vlastně nevěděli a tak jsme dostali lakonickou odpověď.“ Chcete jet na Waterloo? Nedělejte Rusy, dělejte Prusy.“ No to vám byla rada zcela k nezaplacení!

Naštěstí někteří nadšenci z našich řad znají výstrojní předpisy nejen pro naši Rusku armádu, ale i pro Pruskou soldatesku. Objevili, že po drobných kosmetických úpravách se budeme moci vydávat za pruské myslivce. Jeden by řekl, máme pruské uniformy, není tedy problém. Ale ne, z Německa přišla odpověď hodná sira Hamfriho ze seriálu „Jistě pane premiére.“

„Je překrásné, že máte pruské uniformy, ale vy jste příslušníci ruské jednotky, tudíž jste Ruští vojáci a v propozicích stojí žádní ruští vojáci a tak je nám líto, ale nemůžeme pro Vás nic udělat.“ Po této odpovědi praskl pomyslný vak trpělivosti a my se neradi smířili s tím, že letošní Waterloo nebude pro nás.

            A najednou se objevila od Bruselských lesů vod a strání nečekaná nabídka: „Nechcete jet jako Prusové na bitvu u Ligny?“

No proč ne, není to sice Waterloo, ale vlastně je to bitva předcházející a tudíž jupí, jede se do Belgie. Ovšem Belgie je zřejmě začarovaná destinace. První nesnáz byla v počtech. Bylo nás míň, než chtěl organizátor. No nic, nějak to složíme s rakouskou armádou dohromady.

Druhý problém nastal s dopravou. Jednotka ze Zlatých hor sehnala autobus, bohužel z nám neznámých příčin odmítli Zlatohoráci dojet do Brna pro zbývajících 40 vojáků. Proběhla diskuse, bez výsledku a my začali shánět vlastního autodopravce, který by byl ochoten se cestou stavit v Zlatých Horách. Když se nám konečně podařilo sehnat relativně levný autobus s dostatečným počtem míst a vybrat od lidí zálohy, byli jsme přesvědčeni, že naší cestě do Belgie již nestojí nic v cestě. Ovšem chyba lávky, vážení příznivci evropské organizační struktury. Z Belgie přišly peníze teprve týden před odjezdem a světe div se, autobus na nás nepočkal. Musím říci, že dvoudenní maratón telefonního vyzvánění a řešení nastalé krize mě opět posunul na pomyslném žebříčku příčetnosti zas o několik stupínků blíže k duševnímu kolapsu a trvalé hospitalizaci u doc. Chocholouška. Nakonec situaci zachránili kluci ze Zlatých hor. Autobus sehnali, i když menší. Nu a nastala fáze škrtání. Museli jsme snížit počty. Jsa už naprosto otráven a vzhledem k tomu, že mi při vyslovení slova Ligny naskakovala nepříjemná vyrážka, rozhodl jsem se, že dobrovolně přenechám místo v autobuse jiným. Mého příkladu následovala valná část pěších z Apšeronu, a tak nakonec mohl autobus do Ligny odjed i když se značně ztenčenými počty naší jednotky.

            A byli jsme opět na začátku. Týden do Waterloo a my máme zůstat doma za pecí. Tak to tedy ne. I kdybych se měl prokousat ohrazením, a podhrabat pod ostnatým drátem, já se se na Waterloo dostanu.  Na just a navzdory celé bruselské administrativě!

Řekl jsem si, že to prostě risknu a spolu se mnou se pro podobný skok do temných vod rozhodli i Vašek, Jiří a Petr. Rozdělili jsme se. Jiří s Petrem, jež odjeli  do Ligny,  se pokusí překonat nástrahy organizátorů a propasírovat se na bitvu tak, že se schovají mezi pochodující kolonou lidí, jež půjdou na Waterloo z Ligny pěšky. No a já s Vaškem vezmeme auto a zkusíme se probít jinak.

             A tak jsme nakonec vyrazili po vlastní ose. Ovšem je jasné, že na setkání z řehtajícím úřednickým šimlem se našinec musí jaksepatří připravit. Díky dokonalému zpravodajskému průzkumu z místa budoucí bitvy, která nám byla operativně poskytována příslušníky naší jednotky, kteří nakonec odcestovali do Ligny, jsme si udržovali přehled o požadavcích organizátorů. Ale stejně jako na bojišti i v organizačním zajištění se situace měnila každým okamžikem.

První informace byly pozitivní: chaos, levá neví, co dělá pravá, čtečky kódů nejsou. Postupně se informace zpřesňovaly,  až nakonec v úterý odpoledne přišla zpráva: „ Jsme v táboře. Je to strašně hlídaný. Registrace má čtečky a vydávají se pásky pro registrované.“  Následoval přesný popis samotné pásky. Nutno doplnit, že skupina z Ligny pronikla do tábora na Waterloo v úložném prostoru dodávky, kdy ještě byli zamaskováni naházenými věcmi. Tuto metodu zřejmě okoukali od utečenců, kteří jsou naší bdělou policií odhalováni v počtech větších než velkých. Naštěstí tento trik pašeráku lidského kontrabandu ještě nepronikl do podvědomí bruselských organizátorů a tak se první půlka naší výpravy mohla těšit z pobytu v dobovém táboře. 

Jak jsem psal výše, pro naše zdárné proniknutí jsem provedl vše, co bylo v mých skromných falzifikátorských schopnostech.  A tak jsme opouštěli republiku vybaveni falešnými bar kódy na naše jména, falešnými páskami pro vstup do tábora, falešným zvacím dopisem, a kdyby byla potřeba, tak bych vyrobil snad i falešné rodné listy. Musím říct, že po této zkušenosti již nemám obavy o svoji budoucnost a zločinné podsvětí mě s radostí přivítá jako mistra falzifikačního umění.

Město Brno jsme opustili za zvuku veselé písně s poetickým názvem Záchodové prkénko, jejímž autorem byl mimochodem můj vtipný spolujezdec. Ten se celou dobu staral, aby hudební výběr, jenž se ozýval z reproduktorů mého auta, nebyl ani chvíli pod vysokou úrovní, kterou nastavil již zmíněným hitem z vlastní produkce.  Z reproduktorů se linul song za songem a my se po 13-ti hodinách jízdy přiblížili k Bruselu. Ani neplánovaná návštěva výsostného Holandského území, kterou jsme absolvovali díky drobné navigační chybce, nemohla rozhodit pohodu panující na palubě automobilu.   Obzvlášť je třeba vyzdvihnout práci navigátora naší cesty,  který podle vlastních slov načerpal zkušenosti již v mladém věku, pravidelným hraním hry “Kamionem po Evropě.“ Inu, co se v mládí naučíš….  Dík brilantnímu navigačnímu umění jsme k Bruselu přijížděli sice poněkud jinou cestou, ale buď jak buď, byli jsme na místě.

            Už když jsme přijížděli k místu budoucího bojiště, bylo vidět, že toto kulturní podujetí se bude vymykat všemu, co jsme doposavad zažili. Obrovské tribuny pro 120 000 diváku byly vidět už z dálky a dávaly tušit, že co do velikosti bude tato akce nezapomenutelná.

Cesta ke spojeneckému táboru končila první kontrolou. Bohužel klasické výmluvy nezabraly a my byli odstaveni na záchytné parkoviště. Po té, co jsem se snažil svojí křováckou angličtinou vysvětlit, že sice nemáme papíry u sebe (i když ty falešné jsme měli), ale že kdyby nás laskavě pustili do tábora tak ty papíry dovezu zpětně. Bláhově jsem předpokládal, že jakmile se dostaneme do tábora, slehne se po nás země a hoňte si nás. Omyl, tentokrát padla kosa mé výřečnosti na žulový masív. Do auta nám byl delegován jeden z asi cca 15-ti organizátorů přítomných na parkovišti, a my jeli do tábora hledat naše dva kamarády,  u nichž jsou, jak jsme alespoň tvrdili, ty nešťastné papíry. Po té, co nás cestou zastavilo pět kontrol a náš průvodce každé kontrole podrobně vysvětloval problém, s nímž se potýkáme, jsme konečně dorazili do dobového tábora. Na to, že bylo úterý, bylo tábořiště již slušně zaplněno stany a mě jímala hrůza, kde mezi těmi stovkami lidí budeme hledat naše kamarády. Ale má pověstná klika v průšvihu mně ani tentokrát nenechala na holičkách a najednou se před naším čelním sklem objevil Jiří s Petrem. Na vítání nebyl čas. Po zdařile sehrané etudě, kdy jsme vytáhli bar kódy, jak kouzelník Pokustón králíky z klobouku, jsme navrhli našemu průvodci, že bychom mohli v táboře, když už jsme tady, alespoň vyložit auto. Průvodce nám vyšel vstříc a v táboře zůstal Vašek spolu s našimi krámy. Ještě před tím, než jsme s mým automobilem namířili zpátky k záchytnému parkovišti,  jsem se Petra zeptal, pod jakou jednotku se máme hlásit. Po dojetí zpátky k registraci jsem hrdě, ovšem z malé dušičky v těle, předložil registrační listy spolu s dalšími doklady. Po cca 10 minutách a 5 konzultacích bylo shledáno, že naše barkódy jsou nefunkční.

Teď nastala chvíle pro moji vypečenou angličtinu. Vysvětlovat někomu kdo jsem, co jsem a odkud jsem, angličtinou žáka základní školy byl pro mě opět zajímavý zážitek. Nakonec jsme se všichni přítomní shodli na tom, že v systému je bordel a musíme vzniklou chybu vyřešit. A proto je nutné jenom jedno, nahlásit jméno jednotky. Organizátor provede telefonické spojení s velícím dané jednotky a po jeho kladném přijetí našich osobních údajů budu já a Vašek zaneseni do systému. Tohle dojednání mělo dvě zásadní chyby. Za prvé jsem během, pro mě vysilujícím rozhovoru, zapomněl jméno jednotky, pod kterou jsme se chtěli přihlásit, a za druhé jsem silně pochyboval, že by kterýkoliv velící po telefonním dotazu, jestli zná ty a ty pány (když o nich do té doby neslyšel) zajásal a naši legalizaci potvrdil. A tak jsem zase začal vysvětlovat, že je to super, ale že jsem zapomněl jméno jednotky, pod kterou jsem přihlášen. Pohledy, jimiž jsem byl častován, jasně vypovídali o narůstajících pochybnostech, které mají o mém duševním zdraví. Nedal jsem se rozhodit a navrhl jim, že já jsem sice rozumu poněkud mdlého, ale v táboře je kamarád a ten všechno ví. Po krátké diskusi jsme vyrazili opět do tábora.

Tentokrát jsme šli pěšky a necelé dva kilometry nám rychle uběhly. Kontroly, které si nás pamatovaly již od poslední cesty, se na nás už jen smály. Po svém druhém příchodu do tábora jsem začal horečně shánět jméno jednotky, jež by splňovala následující kritéria. Musí být z Polska, musí dělat Prusy, nesmí tady ještě být a velitel musí být organizačně co nejméně schopen. Díky Petrově znalosti polských jednotek nám byla nakonec jedna jednotka doporučena. Z jejího jména, tentokrát poctivě napsaného na papírku, jsem se opět vracel na registraci. Ovšem můj průvodce tentokrát neváhal a nařídil, že tentokrát s námi půjde i Vašek, u něhož diagnostikoval podstatně větší jazykové dovednosti než u mě.

U registrace už nás čekali. Předali jsme jméno jednotky a byli upozorněni, že to nějakou chvíli zabere. Po deseti minutách jsme viděli, jak se většina osazenstva seběhla kolem našeho registrujícího a probíhal velice vzrušený rozhovor ve francouzském jazyce. Po té došlo na lámání chleba. Šli volat našemu novému veliteli. Ten ovšem nezklamal a telefon nezvedl. Ó jak dobře nám Petr poradil! Po té to už zabralo pouhých 15 minut a my s Vaškem jsme obdrželi registrační pásky spolu s parkovačkou a cesta na Watrloo2015 byla pro nás otevřená.  

            Spojenecký tábor na Waterloo –  to byl pohled, který se nezapomíná. Záplava stanů, ulička vedle uličky, ohně vyrovnány vedle sebe, halas lidských hlasů všech možných národností a to vše podmalované zvuky dud z britské části. A uprostřed toho všeho my.

Protože jsme se vydávali za pruské vojáky, bylo nám organizátorem vykázáno místo v pruské části tábora. A opět jsme se měli seznámit s pruským štábem. Tento konglomerát do sebe zahleděných neschopáků opět předvedl své schopnosti.

Zatímco Britové prováděli výcvik bataliónů a celkové sladění, v pruském táboře se řešily stany. Takže i my jsme byli poctěni asi tři hodiny po té, co jsme se ubytovali a pokoušeli se utaháni z celého našeho předchozího martýria usnout, návštěvou pruského velení. Do stanu strčil kdosi hlavu a zeptal se: „Co jste za jednotku“? Když jsme mu odpověděli, tak jsme se dozvěděli, že si okamžitě musíme přesunout náš stan o uličku vedle, která byla vzdálena asi 5 metrů. Nutno podotknout, že stany byly úplně stejné jak v naší původní uličce, tak i v uličce kam jsme měli být vykázaní. Na dotaz: “ Proč se máme proboha tak nesmyslně stěhovat?“, nám odpověděla skupina pruských důstojníku, že toto je ulička dělostřelců a mohou v ní bydlet pouze dělostřelci. Naše námitka, že máme stejný stan, a ničím nenarušujeme jednotu dělostřelců, nebyla vzata v potaz. Vašek zkusil rafinovaně novou lest a prohlásil, že jsme s dělostřelci registrováni, a proto i když pěšáci, měli bychom bydlet se svou jednotkou. To vyvolalo chaos a delegace pruských degenů odkvačila do štábu, kde byla svolána porada, aby 20 minut řešila, co s naším stanem. Porady se účastnilo celé velení a výsledkem bylo, že vyslaná delegace nám nařídila stan přestěhovat. Slova jako prosím, a nemohli byste, nebyla rozhodně v jejich slovníku. Naštvaně jsme se, zabalili a opustili onu uličku.

Tím ovšem problémy pruského velení nekončili. Vedlejší stan obývali spolu s dělostřelcem i naši přátele Jiří a Petr. Na dotaz: „Kdo ve stanu bydlí?“, bylo odpovězeno, že dělostřelci. A znovu se seběhla skupina důstojníků a začala rokovat. Kdosi prohlásil, že některé uniformy přítomné ve stanu připomínají pěšácký mundůr a tudíž je potřeba stan přestěhovat. Druzí oponovali, že vidí i dělostřelecké vybavení a že je vše v pořádku. No strávili před tím stanem pěknou půlhodinku, ale nedočkali se ani jeho obyvatel ani konečného rozhodnutí. A tak se odebrali zpět do štábu a o velení jsme další dva dny až do pátku neslyšeli.

Život v táboře skýtal i jiná rozptýlení. K jednomu specifiku patřilo to, že tábor byl od nejbližšího obchodu vzdálen asi 4 km a my, co se nedostatečně zásobili lihovými nápoji, jsme museli absolvovat osmikilometrovou túru za našimi nákupy. To ale nebylo vše, do cesty se nám postupně dostalo několik věcí. Třeba uzavřená jediná přístupová cesta a to hned dvakrát. Jednou kvůli návštěvě prince Charlese a jednou, když naváželi děla. Po každé jsme se museli, po zdolání asi dvou kilometrů, vrátit do tábora. A když už jsme se po otevření cesty dostali k obchodu, zjistili jsme, že v Belgii obchoďáky zavírají v 20:00. Zcela vyčerpaní jsme se občerstvili pivem v MacDonaldu, který měl jediný otevřeno, a vrátili jsme se zpět. Nákup se nám podařilo nakonec absolvovat až ve čtvrtek navečer.

Obvyklý mor každého dobového tábora, tj. řvaví opilci, tentokrát nebyli v naší blízkosti. Jediný za zmínku stojící incident způsobil velící jednotky ze Zlatých Hor, který se také stejně jako my, probil na bojiště. Jeho konverzace probíhala ve 3:00 ráno, kdy poněkud zvučným hlasem vysvětloval neznámé slečně asi 50x YES  a ta mu asi 50x opakovala NO. Na jeho lingvisticky dokonalou nabídku RAUCHEN  mu oznámila, že bude ječet. Tak to nepatřilo k tomu nejromantičtějšímu, co se dá mezi stany zaslechnout. Naštěstí další dávku YES a NO razantně ukončil probuzený Vašek, který zařval na obě hrdličky:“ Stejně ti, ty pičo, nedá, tak běž spát.“ Po této moudré radě dotyčný i jeho noční návštěva ztichla. Jinak byl ale pobyt v táboře krásný, obzvlášť když mohl člověk sledovat záplavy britských vojáků, kteří pravidelně cvičili na cvičištích v táboře za pronikavého tónu dud.

            Samotné bitevní ukázky byly dvě, jedna v pátek a druhá v sobotu. Obě začínaly v 20:00 a končili po 23:00.

Páteční ukázka pro nás začala v pátek ráno v 6:30, kdy o sobě dalo vědět pruské velení. Svolalo celý tábor do zbraně a oznámilo nám, že za 30 minut bude nástup. Potom nás rozpustilo. Za půlhodinky jsme si znovu nastoupili. Hledali jsme jednotku, která by nás přijala. Vašek navrhl, že se budeme držet jednotky, pod kterou jsme se registrovali. Nakonec jsme se dostali do jednotky landvéru, které velel pan major, jež přetočil svůj tachometr použitelnosti už několikrát za sebou. Jeho podivné šeptané rozkazy se snažil vyřvávat jeho pobočník v hodnosti kapitána. Ovšem u něj docházelo k tomu, že neznalost povelové techniky poněkud mátla celý náš batalión. Sotva jsme si zvykli na jeden povel, obratem ho změnil za jiný. Zřejmě se řídil poučkou „Pozor nepřítel naslouchá“, aby mátl protivníka. Nevím jak protivníka, ale nás mátl dokonale.

Po té co jsme byli zařazeni do tvaru a k četě, jenž pocházela z Anglie, a byla velice sympatická, jsme zjistili, že zhruba polovina našeho batalionů je tvořena lidmi z Čech. Zatímco jiné národnosti poslušně poslouchali neustále se kombinující rozkazy našich dvou velících v tiché odevzdanosti, tak česká část batalionu šveholila, komentovala a v konečných stadiích chaosu i nadávala. Inu byl vidět rozdíl národních povah. Secvičná byla opravdu informativní. Za celé dvě hodiny, které trvala, jsme víc prostáli, než cvičili… jaký to rozdíl, oproti cvičím Britům. Po skončení nácviku jsme se vrátili do tábora, abychom v 16:30 nastoupili v plné polní. Bitva sice začínala, jak už jsem psal, ve 20:00, ale pruské velení zastávalo názor: „Spěchej, aby jsi mohl čekat.“

Nám z Apšeronu připadl úkol odpojit se z batalionu a pomoci táhnout pruská děla. Ze začátku jsme sice nadávali, ale postupem času jsme byli více než vděční za tenhle prestižní úkol. Děla se prodírala davem návštěvníků rychlostí plazícího se šneka. Když jsme se konečně dostali na bojiště, bylo pár minut do osmé. I když naše pozice byla jasná snad každému a i když k ní vedla vyšlapaná cesta v šíři pěti metrů, dokázal velící pruského dělostřelectva zabloudit uprostřed rovného pole. Po té, co ztratil jistotu,  jestli jde dobře, a i když byl nabádán ostatními příslušník dělostřelectva, že má pokračovat vpřed, zastavili jsme uprostřed bojiště. Zmateně pobíhal od děla k dělu. Bitva začala a my rozhodně nebyli v místech, kde měla stát pruská děla. Kolona stála v prostoru hlavního útoku francouzské armády. Konečně dorazil kdosi, kdo byl schopen přesvědčit dělostřeleckého velícího, že je potřeba ty děla odtáhnout. Nádherný zmatek. Nás zbylých, asi šesti pěšáků, si nikdo nevšímal. Navrhl jsem našim Apšeroncům, že se vyprdneme na Prusy a přidáme se k lidem, kteří bránili statek před námi. Tam si bitvu vychutnáme určitě víc než s těmahle zatracenýma Prušákama. Ale byl jsem přehlasován. Vašek chtěl zažít velký batalion a tak jsme pokračovali s děly dál po cestě. Najednou se na boku naší dělostřelecké kolony vynořil batalión Francouzů. Opět bez povelu jsme se odpojili a zahájili myslivecký boj s asi devadesátihlavou jednotkou. Naše čtyři pušky zachránily situaci. Francouzi mohli konečně po té, co na ně začal někdo střílet, zastavit a reagovat na napadení. Naše děla popojela asi ještě 30 metrů a byl dán rozkaz se rozvinout. Kdo by čekal, že budou mířit na jednotku, jež je bezprostředně ohrožuje, by byl překvapen stejně jako já. Děla byla natočena do směru čekajících pruských kolon a zahájila palbu. I když jsme byli posílení dalšími dvěma myslivci, nedokázali jsme zastavit postup Francouzů. Zachránil nás útok spojenecké jízdy, která další postup jednotky stojící proti nám znemožnila. Koní přibývalo a bezpečnosti ubývalo. I nastal čas se vytratit a zkusit se dostat ke své původní pruské jednotce. Cesta to nebyla dlouhá a coby dup jsme byli u ní. Bleskově jsme se zařadili. Z naštvaných poznámek našich českých spolubojovníků jsme pochopili, že si zatím ani jednou nevystřelili. Za chvíli jsme také pochopili proč. Velicí major, kterýžto byl bleskově překřtěn na Dědka, nebyl schopen zvládnout žádný taktický prvek a tak nechal svůj batalion v sevřeném čtvercové formaci, kdy střelbu bylo schopna vést pouze třicítka vojáků. Taktické schopnosti našeho Dědka by jistě stačily na vyznamenání, bohužel ale jenom od francouzské strany. Mezi jeho mistrovské tahy patřil takzvaný kruhový útok. Nechal nás dojít v sevřené formaci proti rozvinuté linii protivníka. Došli jsme na 10 metrů, spořádaně počkali, až do nás vystřelí a po té nás začal otáčet. Bohužel se nějak zapomněl a tak jsme před nechápavým pohledem Francouzů a okolních pruských jednotek udělali pěkné kolečko, abychom se ocitli znovu ve stejné pozici, v jaké jsme náš kolotoč začínali. Výsledkem bylo, že do nás Francouzi vesele stříleli během celého tohohle manévru a my vytvořili krásný kruh v obilí.

Další lahůdkou byl útok na bodák. Nevím, ve které příručce je napsáno, že voják má při bodákovém útoku pušku v ponosu ( to znamená, že ji nese za horní část hlavně jednou rukou), ale mi to tak museli mít. Když už mělo dojít k samotnému střetu, postavil se mezi vojáky Dědek a mávaje šavlí a řvaním: „Hauptman cum hir“, bránil jakémukoliv kontaktu. S čím ovšem nepočítal, byla česká zkušenost s takovými voly. Při dalším střetu jsme se prodrali dopředu následováni Apšeronci a po té, co jsme se vrhli do francouzských řad, zaútočil celý batalión. Bylo zajímavé sledovat, jak Dědek mlátí šavlí do svých útočících vojáků, místo aby se snažil bojovat s Francouzkou armádou. Náš rozpadlý batalion, díky tvořivým neukázněncům z Apšeronu, propadl nádhernému chaosu.  Myslím, že to byla jedna z mála hezkých chvilek na bojišti. Když jsme se znovu shromáždili, Dědek vypadal na sesypání. Po této epizodce ztratil už kontakt s realitou úplně. Například, když postupovala celá linie Prusů, on vytrvale stál na místě i přes urgence z nejvyšších míst. Po té se úplně splašil a vyrazil bez zastavení vpřed, aby předběhl i ustupující Francouze a ocitl sám uprostřed francouzského týlu. Tam zastavil a zase jsme čekali. Nechápavé výrazy Francouzů, kteří probíhali kolem našeho batalionu, kde jsme stáli v pohovu s puškami u nohou, stál opravdu za to. Jako ale závěrečný bonbónek na pátečním působení Dědka byl jeho taktický manévr, když zabránil rozvíjejícím se skotským voják dokončit obklíčení Staré gardy. Moc hezké bylo, když od Briťáků přiletěl nasraný velicí a začal na našeho Dědka řvát, aby se proboha konečně posunul. Netečný výraz našeho Dědka byla jediná odpověď, jež se mu dostala. Načež Angličan oznámil, že náš velicí je……..,  což doprovodil několika velice charakteristickými posunky. Po té zavelel a naše zadní řady byli odtlačeny, aby mohli Skotové projít. Na tyhle všechny zážitky šlo už snad jen lakonicky říct Vaškovi, který tak mermomocí chtěl zažít boj ve velkém celku:“ Tak co, už sis užil baťáku?“

            Příštího dne jsme se kolektivně rozhodli, že s Prusama už nepůjdeme nikam a zkusíme se na bojišti někam přifařit. Krásně jsme ignorovali nástupy na nástupy. A v 17:30 jsme se vydali na bojiště. Našim tajným snem bylo dostat se na statek, který byl uprostřed bojiště a zde si pořádně zabojovat. Znovu se ukázalo, že pečlivé studium historie přináší výsledky. Jiří nás upozornil na německou legii, která nás zrovna míjela. Prý tihle vojáci tam kdysi bojovali a bylo by více než vhodné se k nim nenápadně nalepit. I dali jsme na jeho slova a přilepili se za jakousi jednotku. Jak se později ukázalo, jednalo se o vojáky z knížectví Nassau, kteří ve skutečnosti pocházeli z Holandska. Oproti pruské koloně, jež opět zablokovala pochodovou trasu, jsme se poměrně rychle popletli davy návštěvníků a coby dup jsme byli na bojišti. Při jedné zastávce si nás přišel prohlídnout velitel vojáků z Nassau. Místo toho aby nás vyhodil, se nás jenom zeptal, jestli jdeme s nimi a po našem ujištění, že bychom rádi, nás přivítal a řekl, ať si to s nimi užijeme. Po příchodu na statek jsme se konečně představili a byli jsme znovu ujištěni, že nás ve svých řadách vítají. Úplný opak oproti chování pruských velících. Všichni nám podávali ruce a dělili se s námi i o své pochutiny.

Ihned po příchodu do statku a přidělení pozice jsme začali naše stanoviště vylepšovat. Naše počínání vzbudilo zájem. Z rychle nalezeného materiálu, několika hřebíků a pomocí objeveného kladiva jsme stloukli střeleckou plošinu a stupátka u zdi. A pak začala samotná bitva.

Místo které jsme hlídali, mělo dokonalý výhled a ještě teď mám před očima masy Francouzů, jež obtékají náš statek a snaží se prorazit britské linie. Slza dojetí se mi tlačí, když si vzpomenu na dokonalé karé britských vojáků obklopené houfy francouzské jízdy. Uši jsou ještě zalehlé od masivní kanonády z obou stran a prsty mám ještě opálené od rozžhavené hlavně mé pušky. Mimochodem komu se podaří za jedinou bitvu vystřílet 70 ran? Náš velicí z Nassau parádně zvládal situaci, a když rozzuření Francouzi konečně pronikli do statku, dokázal shromáždit svojí jednotku a spolu s různými zbytky vojáků z ostatních anglických mysliveckých jednotek nás vyvedl za neustálého odrážení útoků z kotle francouzské přesily.

Najednou jsme stali za hlavní Anglickou linii a měli čas na oddech. Já zjistil, že mně v boji beze slova rozloučení opustila pochva mého tesáku a Vašek mi ukázal, jak mu upadla půlka bajonetu a celý lučík spouště jeho pušky. Dali jsme se jakžtakž dohromady a plnými doušky si užívali dokonalou atmosféru boje. Před námi stále linie červených kabátů, jež se táhla do dálky. Pak zazněl povel a celá Britská armáda, včetně nás, si lehla. Francouzi se blížili a pak najednou: „Vztyk“ a valivá palba po pelotonech. Něco prostě úžasného co asi už dlouho neuvidím. Tak kvůli tomuhle jsem sem jel, pomyslel jsem si. Pak už následovaly jenom takové prkotiny jako rozstřílení staré gardy. Pronásledování Francouzů. Znovudobytí statku a závěrečné pozdravy Wellingtona. Přiznám se, že silnější zážitky z bitvy jsme snad ještě nikdy za celou dobu, co tenhle období dělám, neměl. Nevím jak 120 tisíc diváků v hledišti, ale já byl v sobotu šťastný.

            A pak už jenom zbývalo rozloučit se s kluky z Nassau. A ujít poslední 2 kilometry, naložit zbytek krámů a spolu s Jiřím a Vaškem nasednou do auta a ve 24:00 opustit Waterloo.

 Cesta zpátky byla náročná, ale zvládli jsme ji bez větších komplikací. Když jsem se v 15:00 konečně blížil k domovu, myslel jsem jen na to, jak padnu do postele. Ovšem to bych to nesměl být já.

Doma mě čekala zpráva od mé milované ženy, která zrovna ten den odlétla na týden do Rumunska. „Zuzana (dcera) má vši, Franta (syn) zvrací, Hafina (pes) vyvádí, užij si to. Dana (manželka).

Takže místo zaslouženého odpočinku jsem dával do pozdních večerních hodin věci do pořádku, abych úderem 23:00 hodiny konečně upadl do komatózního spánku. Prostě jak jsem psal na začátku –  dvousetletka – toť dárkový koš mnoha zážitků.

Fritz

WP-Backgrounds Lite by InoPlugs Web Design and Juwelier Schönmann 1010 Wien