Rok 2019 nebyl pro milovníka napoleonských válek zrovna nejlepším obdobím. Nechci spekulovat o tom, co způsobilo, že bitevních ukázek tento rok v českých luzích a hájích poněkud ubylo. Takže vyrazit na návštěvu k našim východoněmeckým soudruhům, kteří pořádají bitvu u Lipska, byla jasná volba. Kromě toho možnost zažít v mé zelené ruské uniformě vítězství nemám často, tedy tato příležitost byla více než lákavá. V pátek tudíž můj automobil nabral směr do germánské země. Jízda byla opravdu vyvedená. Můj spolucestovatel začal holdovat lihovým produktům ještě před samotným odjezdem a po celou jízdu se neustále dopoval chmelovým nápojem tak, že po příjezdu na tábořiště již nebyl schopen smysluplné pracovní činnosti. Proto stavba stanu zase zůstala na mě. No ale zase jeho estrádní vystoupení prozářilo zamračenou oblohu a připravilo naše vojáky na zlatý hřeb večera, jímž bylo vystoupení naší hudební skupiny. Vzhledem k tomu, že spolu se Sibou dorazili i dva nováčci, již se nebáli zapojit do našeho vokálně instrumentálního vystoupení, byl večer před bitvou více než povedený. Dokonce nás navštívili i zahraniční hosté, jimž jistě učarovala naše hudební produkce. Komunikace s nimi se chopil můj spolujezdec, který nezanedbával pitný režim, a tak bylo jeho lingvistické eskamotérství velice poučné. Zvláště si oblíbil slovo „typiše“ to se v každé jeho překladačské perle objevovalo dvakrát až třikrát.
Sobotní ráno nás přivítalo deštěm. Přesto se nám povedlo v krátké přestávce provést pořadovku. Nutno podotknout, díky tomu , že pořadové cviky nebyli už půl roku změněny , probíhal výcvik více než uspokojivě. Zároveň pátrací skupina přinesla hromádku jídla, jen nebylo jisté, zda je tato trocha určena pro celodenní stravování nebo je to pouze naše snídaně. K všeobecnému informačnímu vakuu přispělo i to, že plánovaná porada velitelů poněkud neproběhla. Nakonec se k nám dostala informace o tom, že máme vyrazit do vedlejšího tábora, který osídlili především spolubojovníci v německých uniformách. Zde jsme k našemu překvapení obdrželi oběd a dozvěděli se, kdy vyrážíme na bojiště. Porada velitelů a jejich seznámení s průběhem boje proběhlo v cca 5minutovém intervalu v průběhu přechodu k bojišti. Bojiště bylo dodatečně veliké i pro zhruba 800 vojáků, kteří se akce účastnili. Nastoupili jsme do plochy a nestačili se divit. Nevím, pro koho vlastně pořádali němečtí přátelé tuto akci, ale pro diváky to rozhodně nebylo. Žádný komentář, žádný příběh. Divák vlastně nevěděl vůbec nic. Je ale pravda, že ani my nevěděli více. Nevím doposud, kdo řekl „ teraz“ a vojska se vrhla do boje bez stanoveného pořadí či směru. Náš velící ruských vojsk nebyl z nejakčnějších, takže první třetinu bitvy jsme prostáli, protože nám nikdo nic neřekl. Poté, kdy jsme zůstali na východišti poslední, jsme konečně vyrazili. Hned po první salvě se ukázalo, že naše rychlost střelby bude pro naše spolubojovníky i protivníky nedosažitelná. Na naše tři výstřely odpověděli jedním. Naši spolubojovníci na ruské straně vystřelili asi jednou za našich pět. Když se nám konečně podařilo vymanit zpod velící neschopnosti našeho nadřízeného, bitva se nám pěkně rozběhla. Díky příkladu našich umírajících vojáků začali padat oběti naší střelby i na straně protivníka. Musím přiznat, že i přes to, že nikdo nevěděl, co má dělat, bitva vesele probíhala a střety s Francouzi byli opravdu uspokojivé. Potom nám někdo oznámil , že bitva skončila. Pomalu utichala střelba a mi začali kontrolovat zbraně a tyto naše miláčky urychleně čistit. Ale asi po asi čtvrt hodině, kdy jsme v klidu stali na bojišti, se na jeho levé polovině opět rozhořel neplánovaný boj mezi Němci a Francouzi. A i přes snahu několika pobíhajících postaviček vesele sílil. Takže zatímco mi prováděli slavnostní vítězné defilé před ruskou generalitou, černé postavičky si vyřizovali s těmi modrými své nevybouřené emoce. Nakonec asi všem došla munice. A tak bitva asi skončila. To ale nevím jistě, protože diváci už dávno odešli, a tak nebylo před kým přepochodovat, jak je to zvykem v českých luzích a hájích a tím ukázku důstojně ukončit.
Když jsme konečně opustili bojiště, zely naše patrontašky prázdnotou a už jsme se těšili na oddech.
Pokud můj předchozí text vyzněl poněkud kriticky k organizaci akce, tak pitný režim po akci byl zorganizován vzorově. Chmelový nektar byl roztočen a bleskový výdej zajistil, že obvyklé fronty na pivo neproběhly. Inu země s tradicí hromadného výdeje piva se nezapřela. Poté, co jsem se občerstvil více než jedním pěnivým fešáčkem, jsem musel své spolubratry opustit a vyrazit směrem do tepla domova. S velkým zadostiučiněním jsem si vyměnil místo se svým spolujezdcem a tentokrát jsem se nechal kolébat ke spánku , zatímco někdo jiný potil krev za volantem. V závěrečném shrnutí musím říci, že i když organizační a především informační nedostatečnost akce byla překvapivá, samotný boj jsem si slušně užil a příští rok se zase vypravím slavně zvítězit v „Bitvě národů“.
