Domů » Články » Za sedmiletkou do Kaliningradu

Za sedmiletkou do Kaliningradu

Kdo si ve svém nabitém itineráři našel čas a četl má starší literární dílka, nemohl, jak alespoň doufám, minout mé vyprávění o cestách do zemí východního bratra. Všechny mé výpravy do země, kde dárky rozdává děda Mráz, byly plné netradičních zážitků. Vždy po návratu do teplé náruče naší středoevropské kolébky si říkám, že to bylo naposled, co má noha překročila východní hranici. No a rok se s rokem sejde a mně už to zase táhne za zpěvem častušek.

Tento rok přišla nabídka vyrazit do velice zajímavé destinace ruského impéria, a to do míst bývalého východního Pruska.  Jako vždy nám ruští kolegové slíbili vše a ještě více, ale já, poučen z minulých nezdarů, jsem trval na tom, že dokud nezařídí autobus, nemám důvěru. Kupodivu akce se rozběhla a autobus byl zamluven a záloha složena. Teď už jsem se nemohl na nic vymlouvat a nezbylo mi než seznámit rodinu se svým úmyslem. Mělo to jen takovou drobnou chybu, a to, že v den návratu z ruské gubernie jsem měl odlétat s mojí rodinou na letní dovolenou. Od mé milované se mi dostalo několika ujištění, že pokud nestihnu odlet, tak si můžu sbalit svůj „čemodan“ a vyrazit na další životní štaci. Je jasné, že po těchto vřelých slovech jsem odjížděl z Brna v poněkud stísněné náladě. Ta byla ovšem brzy rozehnaná našimi dvěma řidiči. Oproti předchozí verzi Karla a Karla, která mně vezla do Ruska posledně, tihle dva dopravci byli úplně jiná sorta.  Proslov řidiče byl zahájen oslovením „Zdar borci“ a byl pln dobrých postřehu a mezi záchvaty smíchu jsme ho nezapomněli ujistit, že tentokrát nikdo z nás nebude kálet před záchodem a že se budeme chovat vzorně. Nutno dodat, že se nám tento slib i přes značnou konzumaci lihovin povedlo dodržet. Ne už tak našim spolucestujícím z Hradce. Nejmenovaný jedinec, ve snaze neznesvětit autobus tělními tekutinami, jež vyprodukoval jeho vzdouvající se žaludek, nazvracel  úzkým  hrdlem lahve od dvoulitrového březňáku plnou nádobu, a to s minimálními škodami na okolí. Osobně si myslím, že takovýto výkon jedince je nutno vyzdvihnout. Jak jsem se již zmínil, cesta do Ruska byla ve znamení zvýšené konzumace lihovin, takže nálada byla veselá ba přímo bujará.

Ve čtvrtek ráno náš poněkud podroušený autobus dorazil k prvnímu cíli cesty, polskému klenotu – městu Malbork. Největší evropský cihlový hrad byl více než impozantní a naše skupina netrpělivě vyrazila na jeho prohlídku. Bohužel jsme měli příliš málo času, a tak jsme pevností opravdu doslova proběhli a o zevrubné prohlídce se nedalo mluvit. Ale i tak ten běh stál za to a návštěvu mohu více než doporučit. A potom již náš autobus nabral směr na Kaliningrad. Autobus dofrčel na Polsko – Ruskou hranici. Musím říct, že rychlost odbavení byla až zarážející. Dokonce byly nalezeny i naše zaslané údaje s nafocenými zbraněmi a jejich čísly. Zbraně jsme vynosili před bus a jen nás poněkud zaskočilo, že ruští pohraničníci chtěli kontrolovat i chladné zbraně. Bohužel moje sapérská sekera byla dodělána až těsně před odjezdem.  Byli jsme konfrontování s nutnou volbou hlásit, či ukrýt a doufat. Nakonec jsme se rozhodli prohlásit naši pětikilovou sekérečku za táborové vybavení.  Po znovunafocení naší výzbroje a výstroje jsme po necelých třech hodinách mohli vkročit do země baťušky Putina.  Změna prostředí byla více než zarážející. Zatímco na polské straně jsme míjeli obdělávaná políčka a upravené domky, na ruské straně bylo velké H…… . Opravdu, kromě nově vyasfaltované silnice a pár polorozpadlých staveb na horizontu nebylo kolem nás nic než jakási vzrostle křovinatá krajina. Řidiči zvládli mistrně průjezd Kaliningradem a my se nakonec ocitli před budovou, ve které jsme měli složit naše unavené údy.  Velmi nás překvapila mosazná cedule, hrdě zpravující o tom, že námi vybrané ubytovací zařízení nevlastní ani jednu hvězdu. Kupodivu se tato informace zakládala na pravdě. Vše zde připomínalo ubytovnu ze zlatých osmdesátých, a mně jako domácího „bastlila“ velmi zaujal rozvod vody v umakartové koupelně. Na druhou stranu mince je nutné zdůraznit, že cena 216 Kč za osobu a noc nebyla z nejdražších a čisto v místnosti bylo. Po asi 5 minutovém seznámení s místem, na kterém jsme měli strávit následující noc,  jsme vyrazili vstříc klokotajícímu velkoměstu. Pod vedením Vaška, který tuto západní výspu východního obra již v minulosti navštívil, jsme vyrazili vstříc kultuře. Bohužel způsob dopravy, který jsme zvolili, se ukázal jako ne zrovna nejšťastnější. Pěší chůze je sice možná zdravá, ale ještě více únavná a zdlouhavá. Po malé rošádě s výběrem hotovosti, kdy někteří hledali banku a jiní pin ke své kartě, jsme se vybaveni tvrdou východní měnou dostavili do centra města. Socialistická výstavba a tradiční ruské megalomanství si v tomto městě podávají ruce a vytvářejí obrázek „fakt ale fakt odporného města.“  Tento poznatek se ještě prohloubí, když porovnáte dobové fotografie z časů, kdy tomuto městu vládli pruští králové.  Á propós, když už mluvíme o králích, tak mezi nezapomenutelné architektonické perly patří Palác sovětů, zbudovaný na místě odstřeleného královského paláce. Soudruzi z SSSR udělali nějakou chybu a nestabilní podloží vykonalo zbytek a tak dnes Kaliningradu vévodí šikmá super hrůza abnormálních rozměrů, která nebyla nikdy využívána

Kromě architektury jsme poznávali i jiné krásy města. Vzhledem k cenové láci jsme se mohli rozšoupnout a zvlášť některé osvědčené držgrešle, mezi něž se počítám i já, popustili uzdu bezmeznému utrácení za potravinové produkty podávané na ulici. Vítězem byl prohlášen kebabový stánek, kdy chuť námi konzumovaného pokrmu byla přímo božská.  Podvečerní chodecký maraton jsme ukončili v noblesním podniku, který se chlubil výrobou vlastního piva. A i když šlo na místní poměry o podnik exklusivní, my se v něm cítili dobře. Nebýt drobného trapasu s placením, možná bychom se tam ještě někdy mohli vrátit. S nastupujícím večerem jsme odložili unavené spoluchodce a mladší ročníky na ubytce a my zkušení matadoři opět vyrazili do světel velkoměsta. Večerní zábava byla na nejvyšší úrovni a my se mohli těšit na to, co se na nás ještě chystá.

V pátek ráno jsme byli vyexpedováni z našich pokojů a vyrazili na dopolední prohlídku přístavu. Tentokrát jsme nezaváhali a jako způsob dopravy zvolili místní dopravu hromadnou. Slovy klasika – stál jsem na jedné noze a to ještě ne na své – a k tomu se nám místní autobusová průvodčí snažila prodat lístek. Naše hromadná platba ji poněkud zaskočila, ale přesto jsme to zvládli. Návštěva přístavu a hlavně zde zakotvené ponorky byla super. Možnost vlézt do břicha ocelové velrybě se člověku nenaskytne každý den.  Další kulturní zastávkou byl podzemní bunkr, odkud byla řízena německá obrana za druhé světové.  Oběd jsme se na mé naléhání rozhodli strávit na místní tržnici. Zvolil jsem osvědčenou taktiku výběru „žer tam, kde žerou fízlové“ a nelitoval, kvalita jídla byla super a pivo ještě lepší. Kromě toho se naše čeština zalíbila místnímu bossovi a ten nás bez vyzvání pohostil pulčikem vychlazené vodky. No prostě paráda. Po těchto lukulských hodech jsme nelenili a vyrazili směr čekající autobus. Ten nás dopravil na místo našeho dalšího ubytování, a to do gorodu Čerňachovsk, kde nám laskavé přístřeší poskytlo místní divadlo. Díky tomu, že město nebylo při bojích druhé světové války tak rozflákané jako Kaliningrad, zbyla zde i nějaká stará německá zástavba. Vše zde tedy vypadalo rozhodně útulněji než v předešlé destinaci. Ubytování bylo slušné i díky přiděleným polním lehátkům. Snad jen sociální zařízení tureckého typu budilo rozpaky ale.. “kdo se bojí sere v ……  „. Bez větších připomínek se o naše ztýraná těla starali i místní kuchaři, vařící v přistavené polní kuchyni tradiční produkty ruské kuchyně. A i když jejich alkoholové oblouznění někdy dosahovalo slušných parametrů, strava byla vždy k pozření vhodná. 

Samostatnou kapitolou byla i návštěva místní sauny alias bani.  Protože patřím mezi příznivce saunování, rozepíši se o své ruské zkušenosti poněkud podrobněji. Po příchodu do prostoru vykachlíkovaném někdy před rokem 70, a to rukou né příliš odborně zdatnou, kde zub času zanechal jasné známky hryzaní, jsem poněkud znejistěl. Jakmile jsem otevřel dveře samotné sauny, zalapal jsem po dechu. Nejenom, že teplota atakovala jistě hranici daleko přesahující onu magickou stovku, ale i konstrukce saunovací místnosti je hodna popisu. První na co padl můj zrak, lehce zastřený krůpějemi potu, které okamžitě vytryskly a našly cestu přímo do tohoto nervového orgánu, byla asi pětimetrová cihlová kamna. Doba jejich vzniku byla neznámá, ale nepřekvapilo by mne, kdyby byla postavena zároveň s převzetím města rusky mluvícím obyvatelstvem. Původně se v nich zřejmě topilo pevným palivem, ale nyní bylo několik železných, značně orezlých dvířek zavřeno a jenom jediná horní se pohupovala na posledním pantu.  Do těchto dvířek co chvíli nějaký rusky mluvící dobroděj vlil vodu na rozžhavené půltunové balvany, jež byly uvnitř pece. Při tom se eskamotérsky přidržoval zábradlí na ochozu, kde seděla celá osádka baně a snažil se dvířka dlouhou dřevěnou násadou, zřejmě domácí výroby, zase zavřít. Protože proud žhavé páry byl mnohdy silnější než dotyčný jedinec, vyrazila tato přehřátá záležitost mezi nás a dodala tak dalších pár stupňů k našemu zážitku. Ihned po vstupu nafasoval každý příchozí dřevěnou destičku. Ta nahrazovala ručník, na který si člověk sedá v naší sauně. Když jsem si představil množství propocených zadnic, které toto věkovité prkénko hostilo, pocítil jsem k tomuto dřevěnému produktu nemalou úctu a posadil se na ně velice opatrně.  Naši výpravu okamžitě oslovili místní znalci a seznámili nás s dalším charakteristickým doprovodem ruského saunování. Byly to březové metly. Ani tak nešlo o to mlácení, ale při svém vířivém dopadu neskutečně zrychlily proudění vzduchu, takže teplota již tak k nevydržení opět atakovala téměř smrtelnou hodnotu.  V té chvíli jsme si říkali, jak to ti chlapi můžou vydržet čtvrt hodiny, tedy dobu obvyklou u nás. No a byl jsem seznámen s pro mne neznámým postupem. Rus vleze do bani, vlije kýbl vody na kamna, začne se intenzivně mlátit březovou haluzí a po necelých pěti minutách vyběhne ven, aby se zchladil v přistaveném plastovém bazénku, zřejmě pocházejícím z Bauhausového výprodeje. Po pěti minutách v odpočívárně, která připomínala čekárnu u obvoďáka včetně hrající televize, se opět vrhne do sauny. Tento cyklus absolvuje třeba i devětkrát. No, naše skupina naštěstí slušně obstála a některým jedincům se až podezřele zalíbilo sebepoškozování halůzkami, proto mohu tento produkt ruského lazebnictví jenom doporučit.

V sobotu dopoledne nás čekal opět úžasný zážitek v podobě oslavy „narozenin“ města. Celková koncepce slavnostního aktu připomínala akce z dob, kdy temný imperialista strašil i naši mírumilovnou socialistickou vlast. Nechybělo vystoupení rozjásaného moderátora i pěvecké divy v outfitu à la osmdesátky. Povinně shromáždění žáci základních škol jásali. Děvčátka, oblečená v oblečcích naposledy nošených služebnými na přelomu století a za jejichž celkové vyznění by se nestyděla ani produkce áčkového duchařského hororu, vypadala opravdu malebně.  Bubenické mažoretky a hlavně gymnasticko-taneční vystoupení místní omladiny, za rytmu rozjásané oslavné písně opěvující rodné město, v slušivých teplákových soupravách donutilo naše čelisti poklesnout zase o stupínek níže. Prostě zažít oslavy rozhodně stálo za to a já jen zamáčkl svou nostalgickou slzu pamětníka časů, kdy slunce hřálo více a pivo chutnalo horčeji.  I v sobotu večer se o naší zábavu postarali místní organizátoři skvěle. Schováni na jakési zahradě za divadlem jsme obdrželi sud piva a k tomu i skvělou ukázku kultury. Tato drobná pijatyka musela být skryta před pátravými zraky podivných existencí v maskáčích různých vzorů, kteří  nám byli představeni jako „místní kozácké hlídky“. Nechci diskutovat o historické vhodnosti volby pojmenování těchto paramilitantních skupin, spíš mně ale udivilo, že jejich bedlivému zraku se bez řečí podrobovalo jak místní obyvatelstvo, tak i státní bezpečnostní složky.  Novodobí kozáci byli zvláště negativně naladěni proti konzumaci lihovin na veřejnosti a tak jsme svůj prohřešek museli ukrýt na již zmíněné zahradě.  Na té nám rozhodně nic nechybělo. Vystoupení místní pěvecko-instrumentální skupiny, jež nás oblažila interpretací staroruských lidových písní, bylo vynikající. Kromě toho se jim pomocí dobře promyšlených akcí podařilo do zábavy zapojit i nás, jimž neodkapávala ruština spolu s mateřským mlékem.

Neděle nás přivítala zamračenou oblohou. Jako obvykle tento rok, zase hrozil déšť na akci. Místní autobus nás dopravil na místo připravované ukázky. Nutno podotknout, že když mé oči spočinuly na místě, kde budeme bojovat, zlehka jsem zapochyboval o zdravém rozumu organizátorů.  Jedinými stavbami, které jsme uprostřed pustého okolí spatřili, byly zbytky jakéhosi ruského JZD, ale i ty od nás byly vzdáleny asi kilometr. Bohužel, zub času je zanechal ve stavu, který by zaujal možná jenom obyvatele Chánovské periferie.  Vůbec jsem nechápal, pro koho budeme ukázku pořádat. Jinak bojiště zdobily čtyři stavby a větší než větší množství pyrotechniky. Oproti mé poslední zkušenosti s bitevním střetem na ruských pláních dodali pořadatelé dostatečné množství kvalitního střelného prachu. Samotná bitva, na kterou se neznámo odkud sjelo i značné množství diváků, začala výbuchem a následným požárem jedné ze staveb.  Vlastní střet se snažil přiblížit průběh bojů, které se zde opravdu odehrávaly. I přes na naše poměry nižší počet účastníků nebyla ukázka vůbec špatná. Pořadatelé z toho, co měli k dispozici, opravdu upletli bič a ještě zapráskali. Já sám jsem si užil i konec akce, kdy moje a kolegova sapérská sekera vykonaly dílo zkázy na zbývajících stavbách a moje silné ruce poslaly do věčných lovišť nejméně dva domy.

Po mém zdařilém demoličním vystoupení jsem byl obklopen davem fotochtivých návštěvníků, kteří toužili umístit na své mobily moji zpocenou tvář. A tak zatímco ostatní, méně atraktivní jedinci z naší skupiny, si již vychutnávali odhození výstroje a výzbroje, já, spolu s kolegou sapérem, jsme museli tajtrlíkovat a tvářit se vesele ještě drahnou dobu. Nakonec jsme přestali bavit i ty největší fandy a konečně jsme i my měli možnost oddechu. Příjezd našeho českého autobusu byl signálem pro urychlenou evakuaci. Za poslední ruble jsme doplnili zásoby pitiva na cestu a za vřelého rozloučení s ostatními rusky mluvícími účastníky bitvy jsme vyrazili na cestu domů. Jakmile kola našeho autobusu nabrala směr na západ, spustil se strašný slejvák. A zatímco kapky bušily do našeho busu, my likvidovali zbytky našeho občerstvení. Situace byla natolik kritická, že z nedostatku jiných lihových poživatin jsme začali slopat i kečupovou substanci, jež nám „občan“ nezištně poskytl. Po příjezdu na hranice nás znalé nemohl překvapit následující vývoj. Naše papíry se jaksi na hranicích někde ztratily a zrovna jsme trefili výměnu služeb. Tudíž naše odbavení nabralo mnou dlouho očekávané zpoždění. Po několika telefonátech našeho ruského hostitele se celní služba rozběhla a po necelých pěti hodinách jsme měli cestu otevřenou. K rychlosti odbavení přispěl i náš řidič, jehož komunikace s pohraničníkem a jasná výzva “Tak co Borče, že bychom to rozjeli… no tak borče zvedni to … no tak, jdem do toho, co borče?“ nezůstala oslyšena. Na polské straně nás čekala skupina polských celnic. Nevím, jestli je to norma, ale celá směna těchto příslušnic vypadala opravdu více než atraktivně. Pokud to tak u našich polských bratří vypadá na všech celních stanovištích tak asi přehodnotím svůj názor na pracovní zařazení u polských sousedů. Celní formality byly ukončeny selfíčkem řidiče – borce s nejhezčí celnici a my mohli vyrazit směr k domovu.  Do Čech jsme dojeli bez větších komplikací. Takže přátelé, kdo chce něco vidět a zažít a za svých pár kaček i užít, vyražte do Kaliningradu. Já to mohu jen doporučit.

     

WP-Backgrounds Lite by InoPlugs Web Design and Juwelier Schönmann 1010 Wien