Rok se s rokem sešel a naše bílé plachty opět pokryly areál Slavkovského zámeckého parku. V pátek kolem dopolední hodiny se začala naše jednotka sjíždět a budovat své přenosné obydlí. Kolem 17:00 byl tábor dobudován a vypukl shon, abychom se připravili na večerní přivítaní našeho panovníka. Úderem 19:00 stála naše jednotka vyrovnána na nádvoří Slavkovského zámku. První již tradičně přijel Rakouský panovník a jeho následoval náš vládce širé Rusi. Po krátké přehlídce se oba potentáti odebrali do reprezentativních prostor Slavkovského zámku. Vybraní elitní příslušníci z našich 22 vojáků zahájili strážní službu v zámeckém areálu. Ostatní takto nepoctění vojáci se věnovali pořadovému výcviku. Hlídky se pravidelně na svých stanovištích střídaly a jejich výměna byla prováděna s precizní pořadovostí, kterou by mohli závidět i příslušníci stráže londýnské královny. Po ukončení oficiální části banketu se car odebral do našeho tábora, kde nás poctil svou přítomností na improvizovaném večírku. Jeho výsledky jsme mohli na účastnících pozorovat ještě druhého dne.
Sobotní ráno nás z našich promrzlých stanů vyhnalo hlasité bubnování. Po rychlé snídani jsme zahájili pořadový výcvik. Úroveň vycvičenosti jednotky se znatelně zvedla a tak naše ranní vystoupení při zahajovacím ceremoniálu bylo více než důstojné. Kromě dalších novinek se nám tento rok povedlo rozjet výrobu granátnických miter, kteréž to začaly zdobit hlavy našich vojáků. Slavkovské slunce, třpytící se ve vysokých plechových plochách našich nových pokrývek hlavy, bylo přímo magické. Ve dvanáct hodin zahájila naše jednotka první bojovou ukázku. Boj v okolí umě postavených kulis, byl sice poměrně krátký, ale i vzhledem k atraktivnímu nasazení pyrotechniky, byl také velice dynamický. Potlesk diváků nás ujistil, že naše obvyklé umírání diváci ocenili. Po bitvě a vydatném obědě, kdy rekordman jednotky pozřel 5 obřích řízků, jsme se odfuněli na další prezentaci ruské armády, jež probíhala na náměstí ve Slavkově. Oproti minulým letům nepřijel Car a tak nebylo nutné provádět přezkoušení vojáků z pořadové přípravy. Trochu mě to mrzelo, neboť jsem opět nemohl zvítězit v soutěži v rychlostřelbě, ale díky tomu, že mi Car dluží vyhraný rubl od posledka jsem to oželel. Večer přivítala naše grupa na bojišti. Prostor bitvy světlený výstřely našich pušek, ohlušující salvy děl a hořící stavení tvořily dramatickou kulisu našeho večerního zápolení. Po předvedeném výkonu jsme opouštěli bojiště už notně unaveni, k čemuž přispíval i děda Mráz, který značně posiloval svoje působení nad moravskou krajinou.
Neděle byla ve znamení urychlené evakuace tábora a přesunu na bojiště v Sokolnicích. Jednotka se vyznamenala a tento rok zvládla zabalit naše početné propriety opravdu rychle. Na bojiště v Sokolnické oboře jsme dorazili jako jedni z prvních. Samotný boj byl dynamický a plný bodákových útoků. Takže naši nový zdravotníci, jež si premiéru v zeleném mundůru užili právě na slavkovském povětří, se měli co točit, aby obsloužili všechny naše raněné. Padl poslední výstřel a poslední ruský voják. To bylo znamením pro ukončení letošní napoleonské sezóny. Takže se pro tento rok 2019 nezbývá než rozloučit s našimi členy, ale i s případnými čtenáři, kteří sledovali počínání naší jednotky na stránkách, které jsem za tento rok sesmolil.
Tak dík a v příštím roce opět v dýmu střelného prachu na shledanou.
