Vždy jsem choval značnou nedůvěru k informacím sdělovaným v pohádkových příbězích. Ponechám stranou, že vlk sežere babičku na jedno polknutí a ani nežvýkne, či jak je někdo schopen vypít moře aby skupina neohrožených dobrodruhů mohla suchou nohou přejít po dně, či informace o bitvě prince se sedmihlavým drakem, kdy hrdina je vyzbrojen pouze svým mečem a přesto slavně zvítězí. Byly však pohádkové příběhy u kterých jsem přimhouřil oko, takovou byla i do minulé neděle pohádka O Šípkové princezně. Ponechám stranou polemiku o možnostech kriogeního spánku princezny či kouzelné moci polibku. Ale vždy se mi líbila představa neohroženého prince, jež se proseká stoletou houštinou růžových keřů a tak se dostane do hradu. Dílem osudu jsem se já a skupina mých kamarádů ze 7. roty ocitla v podobné situaci a výsledek našeho snažení nechám posoudit čtenáři.
Když jsme se domlouvali s vedoucím skautské základny, že jim na oplátku za zapůjčení jejich nemovitosti půjdeme na jaře vypomoci, ani ve snu by mně nenapadlo do čeho se zase navezu. Pravdou je, že na brigádu jež jsem naplánoval na nedělní ráno se nás nesešlo tolik jako na předešlou juchandu ve výše zmíněném objektu, ale myslel jsme si že na posekání nějakého toho šouší nás bude dost. Ó jak jsem se mýlil. Už to, že nás majitel objektu nevybavil křovinořezem, ale kvalitní motorovou pilou, mne mělo varovat. Ovšem říkal jsem si, ono se to jako vždy přehání. Poté co jsem pospatřil inkriminované šouší pochopil jsem. Zde se dostávám k jádru mého užvaněného úvodu. Džungle vzrostlých keříků všeho druhu včetně mnohaletých vzrostlých stromů byla opravdu jak z pohádky o chrnící krasavici. Motorová pila se rozeskučela a začaly létat třísky. Jenže ouha, strom byl uřezán, ale ve spleti jiných šlahounů držel jak přibitý. Nezbývalo než větev po větvi tento nepodařený produkt přírody vyřezat. Do toho mě neustále šlehaly šlahouny vzrostlých trnitých trifidů. Prostě hrůza. Ovšem ta nekončila ani po oddělení hlavních dřevitých výrůstků. Poté musela nastoupit likvidační skupina a stylem burlaků na Volze vysmýkat stromek či jeho část z hustého podrostu. Za 3 hodiny intenzivní práce jsme postoupili o významných cca 20 metrů.
Z tohoto postupu jsem tedy vyvodil že i kdyby princ v pohádce byl pilný jako včelka Mája na jaře a meč měl proklatě ostrý a opatřený rotujícím řetězem té nejvyšší kvality, nemohl se sám rozhodně prosekat a prodrat k vysněné princezně. Tak jsem zase získal nové zkušenosti a nečekané dovednosti v boji s popínavým rostlinstvem. Navrhuji také drobnou úpravu textů známé pohádky a to v tom smyslu, že chytrý princ po několika marných pokusech se prosekat, vzal plamenomet, a cestu si vypálil. Vím nezní to moc pohádkově, ale na základě mnou získaných poznatků je to jediná normální cesta pro jednoho prince skrz sto let staré křoví.
Na závěr své vědecké práce bych rád poděkoval jmenovitě svým stejně vědeckým spolupracovníkům, jež spolu se mnou strávili únorové nedělní dopoledne. Děkuji vám hrdinní bojovníci proti zdivočelé flóře Vaclave Kubeši, Radime Zákoutský, Michale Vitíku a Jiří Grauzgrubere. Čest vašim zničeným rukám.
Fritz
