Zimní radovánky na Slavkovském bojišti patří již dlouhá leta neodmyslitelně k životu mnohých napoleonských vojáků. Bohužel rok 2021 byl poznamenán virovým zlotřilcem, jež omezil kde co a bohužel i vojenskou historii. Oproti minulému roku, kdy se podařilo pomocí televizního natáčení uskutečnit alespoň nějaké Slavkovské bitvy, tak tento rok došlo k úplnému zastavení všech organizovaných akcí. Ale protože nemoci se nadechnout slavkovského povětří by mohlo u některých z nás vyvolat těžké duševní pohnutí, dohodli jsme se alespoň v rámci naší jednotky uspořádat pochod po stopách našich Apšeronských předchůdců po Slavkovském bojišti.
K mé nemalé radosti se nás na brněnském nádraží sešlo 20 uniformovaných fandů v ruských uniformách. Cesta do Křenovic byla rychlá, k nemalé radosti našich spolucestujících, jež naše hlučná banda vyštvala z celého drážního vozidla. Po vystoupení a zformování jsme se vydali směrem k Mohyle míru. Počasí zezačátku bylo příznivé a ještě se vylepšilo, když se z těžkých černých mraků začal sypat sníh. Po několika zastávkách, kde náš velicí provedl odborný výklad o průběhu bitvy, jsme dorazili na dohled Mohyly Míru. Během našeho putování jsme potkali ruské myslivce a dokonce jsme narazili i na zástupce francouzské armády. Náš jediný francouzský voják, jež nás doprovázel od samého začátku, se rázem cítil silnější. V blízkosti Mohyly míru jsme měli naplánovanou velkou přestávku v táboře ruských dělostřelců. Zasněžené stany a plápolající ohniště na nás vykoukly kousek od památníku. Ohniště bylo se souhlasem laskavých hostitelů okamžitě využito pro výrobu vynikajícího svařáku z nesených zásob. K družbě u ohniště se kromě nás a ruských dělostřelců přidala i gardová ruská pěchota a tak se podařilo na mohyle soustředit značnou část historiků, již provozují ruskou napoleonskou armádu. U ohně jsme se dověděli, že francouzští vojáci, kteří měli dojít také na Mohylu míru, již tuto oblast opustili a postupují do Sokolnic. Takže po občerstvení jsme se rozloučili s pohostinnými dělostřelci a po krátkém pietním aktu na Mohyle míru jsme se jali stíhat naše francouzské (ne)přátele. Jejich část jsme nakonec dostihli v Sokolnicích, kde jsme na ně narazili v místním pivovaru. Po krátkém občerstvení jsme se opět těžce zvedli a vyrazili směr nádraží. Transport do Brna proběhl bez větších trampot a my se mohli spokojeně usídlit v restauračním zařízením s poetickým názvem Bogota. No a odtud jsme se postupně rozcházeli do tepla našich domovů.
Takže kamarádi a kamarádky byl jsem rád, že ani ten virový recidivista nedokázal zabránit, aby se noha ruského pěšáka po 216 letech znovu prošla po Slavkovském bojišti.
