Komu by se chtělo opustit teplo rodinného krbu a kodrcat se 11 hodin kamsi na východní konec Slovenské republiky? No mně se tedy nechtělo určitě. Již od dob svého dětského putování s rodiči za mořským živlem nesnáším dlouhé cesty přecpaným automobilem. Samozřejmě znám masochisty, u nichž představa prožitých dobrodružství v přeplněné rozpálené plechové krabici na 4 a více kolech navozuje slastné pocity, jako mně krásně natočený orosený chmelový produkt, ale mně se při představě prožitého nepohodlí spíše otvírá kudla v kapse. Proto je s podivem, že jsem zase jednou kývl na takovýto vypečený výlet. Snad tomu pomohlo i to, že na konci plánovaného mnoha hodinového přesunu mně bude čekat velká prvoválečná ukázka pořádaná na autentickém bojišti. Snad mne ovlivnilo i halasné vychvalování mých přátel, kteří plánovanou bitvu navštívili již v minulých ročnících a jež na její kvalitu vršili superlativy. Slovo dalo slovo a já zase vyrazil na Slovensko.
Příprava před cestou byla intenzivní především plánovaním pitného režimu. Hned z počátku jsme zavrhli model postupného dokupování tekutin cestou. Po minulých zkušenostech z obdobných cest jsme usoudili, že automobil musí být zásoben nepřetržitě. Skleněné láhve jsme vzhledem k odhadnutému průtoku chmelového produktu za hodinu odmítli z kapacitních a váhových důvod, nehledě na to, že vypité lahváče dělají v autě strašný bordel. Plastové balení se zdálo jako výhodnější a po propočtení počtu lahví na osobu a víkend jsme usoudili, že ani tento způsob transportu není ideální. A v té chvíli přišel se spásným návrhem Herman. Pořídí se prostě bečka a na plánovaných zastávkách se bude regulérně čepovat. Jak skvělá myšlenka a jak skvělá realizace ze strany navrhujícího Hermana. Tak jsme v pátek v 14:00 opouštěli Brno bohatší o jeden sud a spoustu dobré nálady. Posádka mého vozu byla poněkud neklidná, pročež jsem byl nucen zastavit a provést naražení sudu ji před první plánovanou zastávkou v Olomouci. Pivo bylo chutné a vyvstal jistě oprávněný požadavek, aby jeho distribuce nebyla omezena jenom na čas plánovaných zastávek, ale aby hladina alkoholu v krvi byla doplňována kontinuálně za jízdy. Opět se iniciativy chopil Herman a přeorganizoval náklad tak, že byl schopen čepovat za jízdy. Po této technické vychytávce již nestálo naší veselé jízdě na Slovensko nic v cestě. Tedy až na přívalové deště kteréžto nás zasáhly na Slovensku. Nevím, jakou zkušenost mají ostatní případní čtenáři mého dílka, ale já prostě nezvládám jízdu ve vodním toku, v jež se silnice na Slovensku proměnili. Dále mi dost vadily vlny tvořící se od v protisměru plujících aut a také pravidelné zalévání mého čelního skla, takže jsem si připadal jako kapitán ponorky na u-botu. Za těchto poněkud extrémních podmínek, se rychlost našeho přesunu zpomalila, k čemuž přispěli i poměrně časté zástavky na doplnění tekutin, vyžadované posádkou dalšího auta, jež bylo součástí našeho malého konvoje. Proto jsme na místo určení dojeli oproti plánovaným 7 hodinám, až po nekonečných 11 hodinách. Na místě našeho plánovaného působení nás přivítali hlasité rytmy romsko-maďarsko-slovensko-polské dechovky a trsající obyvatelstvo. Bylo vidět, že zde pitný režim opravdu dodrželi. Po několika komunikačních faux pas jsme z místní omladiny získali informaci o poloze místní školy. Areál zavřeného dětského domova byl konečně nalezen a my se rozdělili na unavené řidiče a skupinu cítící, že co se týče doplnění hladiny alkoholu, tak mají za organizátory přes všechno naše snažení ještě co dohánět. A tak my unavení jsme šli spát a zbytek vyrazil do nástrah vesnického mumraje.
Ráno nás od 6:00 neustále budili spolunocležníci. V 7:30 jsme vylezli z peřin a zjistili, že jsme kupodivu všichni a dokonce v použitelném stavu. Nasoukali jsme se do uniforem a dopochodovali na nařízené místo, před již otevřené pohostinství, odkud jsme měli být v 8:00 dopraveni na bojiště. Jak je zvykem na východ od naší hranice časový itinerář je pouze doporučení a je nutné počítat s drobnými časovými skluzy. A tak po 2 pivech a přehraném zpěvníku (měli jsme postaráno i kulturu, neb jsme se vybavili na cestu hudebním nástrojem) konečně přijel mikrobus, který nás odvezl na 800 metrů vzdálené bojiště. Po 4 minutách cesty jsme byli na místě. Sluníčko začalo pěkně pařit a my se vydali hledat klidné stinné místečko, kde přečkáme den. Marná byla snaha našeho velícího po informacích, kde máme být či do jakého zákopu složit naše kosti. Jediné co se dozvěděl bylo, že porada bude ve 12:00 a do té doby ať si děláme co chceme. Dovlekli jsme k druhé linii zákopů a shodili ze sebe své propriety. Po chvíli bylo jednohlasně schváleno, že máme žízeň. Naštěstí náš zachránce Herman neváhal a vyrazil zpět k ubikacím, kde jsme strávili noc a kde jsme nechali náš sud piva. Po půl hodině byl zpět i s naším hliníkovým kamarádem. Dokonalé idyle již nestálo nic v cestě. No, abych byl tedy úplně přesný, něco přece jenom kalilo čirou oblohu dokonalé siesty. Ano, byl to můj prokletý syndrom opevňovacích prací. Spatřiv zákopovou linii, pocítil jsem neodolatelné bažení po zdokonalení celého systému. Mé přemlouvání, aby si kamarádi užili spolu se mnou radostí opevňování, nepadlo na úrodnou půdu. Tak jsem já a moje polní lopatky vyrazili do lesa, abychom si nachystali kvalitní výdřevu na mnou projektované vylepšení zákopu. Po cca hodině snažení se začali objevovat první nedočkaví pomocníci a ani né za 1:30 od mého prvního úderu do listnatého příkrovu, všichni pilně a dobrovolně opevňovali vybraný úsek zákopu. Nechápu, proč se žádná jiná jednotka nevěnovala tak bohulibé činnosti jako ta naše a místo toho polehávali ve stínech vzrostlých stromů. V pilné práci jsme se dočkali oběda a posléze i bitvy. Samotný boj nebyl zrovna moc nápaditý, ale nalítající a střílející letadlo dokázalo strhnout pomyslnou misku vah na stranu pěkné akce. Po posledním výbuchu a oblaku cementového prachu, jsme se svalili vyčerpaní a přehřátí na stanoviště okolo našeho sudu a dobrou půlhodinku jenom lapali po dechu. Síly se nám vraceli. Usoudili jsme, že k dokonalému víkendu patří i pořádné sportovní utkání. A v čem jiném než v Gorotkách. Bohužel na naši výzvu po mezinárodním turnaji odpověděl kladně jenom jeden rakouský voják a tak jsem musel narychlo přejít do řad Rakouské armády. Po vysilujícím zápasu, kdy byla rakouská strana od začátku znevýhodněna výběrem hracího terénu a kdy musela neustále protestovat proti zákeřně hrajícím protivníkům, jsme dokázali morálně zvítězit a skončit s remízou. Po slavném zápase a poněkud chaoticky organizované večeři, jsme vyrazili na místo našeho spánku. Večerní zábava v místním pohostinství byla opravdu bujará. Kytar hrála, banjo hrálo, magnetofon hrál a my jsme zpívali. Ukázalo se, že v případě jednotlivců nakonec démon alkoholu zvítězil a tak závěrečné chlapské odflusnutí skončilo v klíně autora toho nedůstojného projevu lihové intoxikace. Závěrečnou tečkou za parádním dnem byl čin nejmenovaného příslušníka naší jednotky. Ten zřejmě usoudil, že jeho péřový spacák je příliš teplý a tak se pokusil redukovat jeho obsah. A protože nemaje u sebe ostrého předmětu použil své osobní zbraně a jediným výstřelem si rozpáral své spací zařízení. Rejpalové by mohli namítnout, že učinit tak v přeplněné spící tělocvičně nebyl nejlepší nápad, ale to mohou říci jen závistivci, jež podobný geniální technický zákrok nenapadl.
Ráno jsme se opět byli nuceni probudit v 6:00 a po té co jsme ze sebe odstranili peří, které se celou noc trousilo z prostřeleného spacáku, jsme zamířili k domovu. Cesta zpátky byla o něco rychlejší, asi proto, že náš věrný hliníkový přítel byl již prázdný a tak jsme byli o řádných pár kilo lehčí. Skončím prohlášením: Krásný víkend krásné prostředí, ale příště řiďte někdo jiný.
Fritz
