Hlášení o počínání ztracené části 7. roty Apšeronského mušketýrského pluku
Někde v Rusku, listopad 1812
To vám řeknu pane kapitáne, sníh, je ošemetná věc. Všechno vypadá stejně, stopy rychle zapadnou a ačkoli byste řekl, že takový armádní batalion je věc veliká a do sněhu nezapadne, docela snadno jej můžete ztratit. A přesně to se stalo nám.
Naštěstí, byl v naší tříčlenné skupině zkušený Vladimír Vladimírovič, který ze zdejšího kraje pocházel a navrhl skvělé řešení. „Chlapci,“ povídá, „batalion půjde po cestách, my si to zkrátíme přes lesy, přímo na Borisov. Tam se přidáme k naší kompanii, kapitán nás jistě pochválí.“ Dali jsme mu za pravdu, ostatně, to kvůli té vodce, pro kterou jste nás poslal, jsme se zpozdili. A tak jsme vyrazili.
Třebaže se v posledních dnech oteplilo, na otevřené pláni fičel ledový vítr a hnal nám sněhové vločky do tváří. Les nevypadal daleko. Tam bude líp. Po hodině chůze v hlubokém sněhu byl les přesně tak daleko, jako na začátku. Tu mě poprvé (nikoli však naposledy) pojalo podezření, že zkratka „přes les“ možná nebyl úplně nejlepší nápad. Třebaže foukal silný vítr, udělali jsme si krátkou přestávku. Chlapce donutila potřeba, já měl naopak žízeň, tak jsme složili zbraně vzorně do jehlanu. Chtělo to, to vám řeknu pane kapitáne, hodně umu vykonat potřebu s „čistým štítem“. Vítr byl neposedný, často se prudce stočil, a tak uprostřed té bílé pláně chlapci tančili tanec, při němž byla v sázce hrdost, a hlavně suchý kabát. Ani mé snažení nebylo zrovna lehké. Polní lahev, která po většinu cesty tak protivně žbluňkala, byla již nějakou dobu zticha. Signál, který mi měl říct, že na tomto místě se vody nenapiju. Ano, jste člověk vzdělaný a je vám známo, že v mrazu voda zmrzne. Ne, že by to byl jeden kus ledu, ale ani ledová tříšť v konzistenci husté kaše není v zimě to pravé ořechové na uhašení žízně. Abychom zahnali trudomyslnost, to by na nás byli naši poddůstojníci hrdí, zahájili jsme cvičnou střelbu s nabíjením za prudkého větru. Sněžení a mráz se podepsaly na výkonu, jelikož celé třetině jednotky výstřely z větší části selhaly. Třetina poté smutně přiznala, že si před pochodem nevyčistila kvér a slibuju, příště si na to dám pozor. Trudomyslnost byla rozehnána, ale žízeň zůstala. Tu někoho napadlo, že sebou neseme tu vaši vodku, a ta že jistě zmrzlá nebude. Nebyla. V tak těžké chvíli, to jistě pochopíte, pane kapitáne, nebylo možno jinak než douškem žízeň uhasit. Nalili jsme sobě po hrnku, a to vám řeknu rázem jako by vítr ustal, sníh spočinul a všechno bylo nějaké lepší. Zbytek cesty k lesu utekl rychle a bezstarostně.
Na kraji lesa, daleko od všeho, jsme uviděli přístřešek z větví. Tenký pramínek stoupajícího kouře prozrazoval přítomnost někoho živého. Odhodláni dobýt si kousek tepla i s mušketou na ruce, jsme se vrhli vpřed. Obyvatelé přístřešku nejprve rozutekli, to že si nás spletli s Francouzi, ale když jsme zvolali mocné ruské „Urááá!“ a „Za St…“ fuj, co to říkám „…za cara!“, tak se zastavili a vrátili. Jaké milé překvapení, tři chlapy z okolních vsí, z nichž jeden byl synem souseda Vladimíra Vladimíroviče. Svět je malý, i když tak nevypadá. Nechali nás se ohřát, na oplátku jsme se s nimi podělili o vodku. Ono v té lahvi už moc nebylo, pane kapitáne. Zajímali je naše zbraně, tak jsme jim vysvětlili, jaká je ta služba v armádě pěkná věc. Podíváš se do světa, dají ti teplé oblečení a někdy i najíst. Zdálo se, že je naše vyprávění zaujalo, tak, kdo ví, třeba jsme k té naší věci přiměli další tři rekruty.
Cesta dál byla zlá. Nohy ztěžkly, ochladilo se. Les ukrýval několik prudkých strží. Věrni původnímu záměru jsme však neustoupili. Přímo za nosem dolů, zas pak nahoru. Nejednou se někdo z nás válel ve sněhu. Díky takovému dobrodružství nás síly rychle opouštěly a tu padla slabá chvilka na Vladimíra Vladímíroviče. Opírajíce se o pušku jako o hůl a ztěžka oddechujíc, povídá: „Kamarádi, nechejte mě tady.“ Když toto přání opakoval po třetí, Pavel Jefimovič už, už pozvedal mušketu, že to jeho utrpení zkrátí, ale nakonec tak neučinil. Jednak na mé naléhání, druhak proto, že už stejně neměl žádné patrony. Slabá chvilka Vladimíra Vladímíroviče brzy přešla a náš průvodce nás vedl dál.
Když jsme vyšli z lesa na rovnou pláň, byli jsme přešťastni. Ne na dlouho. Pláň pod příkrovem hlubokého sněhu ukrývala mokřinu, nerovnou a zarostlou. Každý krok byl za sto na rovině a postupně z nás vysával poslední zbytky sil. Navíc se začalo rychle stmívat. Když už bylo tuze zle, náhle se Vladimír Vladímírovič rozradostněl, jelikož to místo poznal. „Sem do toho hájku jsme se ženou chodili na jahody!“ a pak dodal, takovéto chlapské povídání, které tu nebudu rozepisovat, ale určitě je vám, pane kapitáne, zřejmé, že žádné jahody nenasbírali. To pro nás byla dobrá zpráva…tedy, ne to o těch jahodách, ale to že jsme poblíž jeho rodné vsi. To znamenalo, že od noci strávené v teple a suchu nás dělily už jen dvě nebo tři versty. Posíleni touto představou jsme se téměř rozeběhli. Téměř, jelikož nás vzápětí zastavil příkrý vysoký kopec. Jen Pavel Jefimovič se nenechal zastrašit a svah hrdinně vyběhl. Další půhodinu, než jsme se vydrápali na vrchol i my, využil, aby chytil dech. Tu přišla slabá chvíle i na mě, když mi přestaly fungovat nohy. Navíc jsem zjistil, že jsem někde ztratil svůj oblíbený hrnek a hluboce mě to zarmoutilo. Už byla tma, když nohy znovu začaly, alespoň v omezené míře, dělat, co jsem chtěl a mohli jsme zas vyrazit. Ves nás přivítala kouřícími komíny a světélky v oknech. I v domě Vladimíra Vladímíroviče bylo zatopeno a z radosti, ze shledání se svou ženou, i že jsme došli, jsme vypili i druhou lahev vodky, co jste nás pro ni poslal. Mrzí nás, že jsme vám žádnou nedonesli, ale vidíte, pane kapitáne, že jsme je nevypili pro nic za nic, ale z ušlechtilých důvodů.
Tak skončila tato etapa návratu k naší kompanii, a zas tak moc jsme nezabloudili, vždyť, jak se ukázalo, byl v tu dobu náš batalion jen kousek od nás. Něco přes dvě stě verst na východ, což, jak jistě uznáte, pane kapitáne, je na ruské poměry vážně kousek.
Michail Josifovič Kafkin, Váš oddaný voják
Reálná data:
Kde: Kladensko
Kdy: 17. 1. 2021
Délka pochodu: 13 km
Počasí: – 4 až – 6oC, zataženo, sněhové přeháňky
Doba cesty: 12:00 – 18:00
1 versta = 1066,781 metrů
