Jako každý rok za posledních 19 let tráví mé kosti zimní čas na Slavkovském bojišti. Tento ročník byl poněkud jiný než předcházející roky a tak mně to opět nedalo, abych nenapsal svých pár postřehů.
Slavkovské Bitkobraní jsem nezačal jako předchozí léta osekáváním kmenů na tvorbu tábora v obci Tvarožná. Tentokrát jsem zahájil stylově. V české televizi. To že mně doprovázel sám Car vší Rusi, dodalo mému vystoupení ve veřejnoprávním mediu ten správný šmrnc a tak bych toto dobré ráno opravdu pochválil. Jaký to rozdíl, kdy jsem minulý rok klepal kosu ve Tvarožné a modlil se, aby mi konečně někdo přijel pomoc. Po takto kvalitním zahájení nemohla akce pokračovat jinak než dobře.
Tento rok jsme jako tábořiště naší jednotky vybrali město Slavkov. Po několika letech jsem měl tedy možnost opět spočinout ve zmrzlém zámeckém parku. Nás zimních táborníku nebylo mnoho a dobový tábor tvořila pouze naše jednotka, ostatní jednotky byly ubytovány ve Slavkově a nocovaly v teple vyhřátých sálů. Kolem 15:00 už stály první stany našeho tábora a opět nás navštívila Česká televize. Inu, jak se jednou stanete hvězdou televizní zábavy, již Vás hledáček kamery nepustí. Takže kromě zabydlování tábora jsme byli ještě natočeni během pěveckého vystoupení naší skupiny. Mimochodem, po zpětném zhlédnutí našeho pěveckého vystoupení nás hodlám okamžitě angažovat do soutěže Česko má talent, protože při takto vysoké laťce, kterou naše vystoupení nastavilo, nezůstane jedno oko znalce hudby suché.
Tábor jsme dobudovali a už jsme se hnali do první bojové ukázky. Protože jsme vinou nekalých živlů přišli do bitvy s mírným zpožděním, zahájili jsme boj rafinovaně v boku bránící se pěchoty francouzské. Naše vítězství v tomto krátkém střetu bylo bez diskuzí a my mohli přivítat našeho panovníka. Příjezd Cara doprovázeného kozáckou patrolou patřil k nejsilnějším zážitkům. Skvělé představení poněkud kazil neschopný komentátor, který si příjezd hlavy vší Rusy pletl s pouťovým představením Médi Bédi. Nechápu, co má společného s důstojností okamžiku, když jsou vojáci nuceni tancovat valčík s diváky. Následující ples byl opravdu krásný a oko znalce si užilo pohledů do krásných výstřihů nádherně oděných dam. Jenom mě,i jako vojákovi Apšeronského pluku, chyběl lampový olej na zapití, po vzoru našich statečných předchůdců.
Ráno jsme se probudili pokryti jinovatkou. Zima byla jak v ruském filmu. Rychle jsme se dostrojili a hurá do Tvarožné. V 9:30 jsme vesele zaujali pozici na bojišti a zahájili trénink. Spolu s polskými spolubojovníky jsme natrénovali základní tvary. Jak se ukázalo, výcvik z minulých let nebyl zapomenut, tudíž jsme se sehráli překvapivě rychle. Oběd v mrazivé Tvarožné byl taktéž mrazivý. Studený řízek bych neviděl jako nejvhodnější typ stravy. Chápu, že dvě várnice s teplým čajem by organizátora tohoto podujetí opravdu zruinovalo. Naštěstí nás zachránila rodina Kubešů, jež nám poskytla teplou stravu i nápoje. Po jídle jsme za doprovodu našich tří bubnů vyrazili na bojiště.
Holé, zorané pole není úplně nejlepší typ bojiště, jak pro oko diváka, tak pro nohy pěšáka. Ale zřejmě nezbylo na kulisy a pyrotechniku a tak byla bitva jako obvykle nudné představení na fádně nevzhledném bojišti. Francouzská armáda nás překvapila novým taktickým prvkem, kdy postavila děla do první linie a jejich boky nechala naprosto nechráněné. No to bylo potřeba potrestat a tak jsme hned prvním útokem z boku napadli dělostřelce. Naštěstí pro Francouzskou stranu byla povolána jízda, která nás vytlačila. Tento manévr jsme zopakovali ještě dvakrát. Po té konečně nasadilo francouzské velení pěchotu na ochranu neustále atakovaného křídla. Bohužel jednotka, jež stála naproti nám, se ukázala jako naprosto neschopná. Za celou bitvu vystřelili asi tak 5 krát. To, že by měli postoupit či předvést nějaký manévr je ani nenapadlo. Prostě kdyby tam stály figuríny v uniformách, mělo by to ten stejný efekt. Ve chvíli kdy jsme se dozvěděli, že se máme stahovat, se jednotka, která stála proti nám, otočila a odpochodovala. Před námi zůstal naprosto otevřený týl francouzské armády. Nevím, v které taktické příručce je tento manévr popsán, či kde se vzal tento taktický majstrštyk. Mně přišel naprosto šílený a to si neosvojuji pověst znalce taktických prvků z napoleonských válek. Tak jsme využili nabízené šance, jednotka se vrhla do týlu Francouzů a teprve když jsme si hodnou chvíli hráli na honěnou s Francouzskou vlajkou, dobře věda, že ji nemůžeme, ba přímo nesmíme zajmout, zkonsolidovali Francouzi jakousi obranu a my se mohli stáhnout. Pomalu jsme ustupovali z boje, aniž by nás kdokoliv obtěžoval. Po minulých letech, kdy Francouzi tlačili naše vojáky a překvapovali nás manévry, o nichž se nám nesnilo, to tento rok vypadalo úplně jinak. Nuda, nuda, šeď, šeď.
Po návratu do města Slavkov nás čekal ještě boj o radnici. Malý rozsahem, ale hezký provedením. Jenom ležet na studené dlažbě se mi moc nelíbilo. Následující pochod na večeři na kraj Slavkova byl poněkud delší, ale co dělat, za jídlem až na kraj světa bych šel. Poté nás čekal už jen tábor, kde jsme se pokusili připravit ovarovou polévku, a mohu říci, že se nám i přes naprostý nedostatek kuchyňského vybavení povedla.
Nedělní ráno bylo ještě mrazivější než ráno sobotní, inu mínus 10 stupňů je opravdu poněkud více, než je zdrávo. Nalámali jsme plachty našich stanů do aut a vyrazili na poslední bitvu tohoto roku. Bitva v Sokolnicích byla příjemným překvapením proti bitvě ve Tvarožné. Krásné prostředí parku, most, terén a dokonce přichystaná pyrotechnika, co více si srdce vojáka může přát. Samotná bitva byla velice pěkně provedená, a když nás nakonec rozstříleli a my hrdinně padli, neměl jsem rozhodně pocit promarněného dopoledne. Pak už zbývalo zabalit svých pár švestek a vyrazit k rozehřátým domovům, kde se uložíme k zimnímu spánku až do jara, kdy nás zvuk bubnů povolá na bojiště po celé Evropě.
Fritz
