Pokaždé, když se blíží konec roku, nastává u těch, jež oblékají uniformy armád z napoleonských válek poslední bitva sezony. Předchozí roky byly poznamenány různými restrikcemi a zákazy, přes které jsme se přesto jako jednotka dokázali sejít a prožít pár chvil na slavkovském bojišti.Tento rok ovšem znamenal návrat do zajetých kolejí a my se mohli více než těšit.
Stejně jako v posledních letech, jsme rozvinuli tabor v parku slavkovského zámku. Páteční odpoledne nám zpestřil, výstavbu našich plátěných obydlí, příval mokrého sněhu. Opět jsem nepřestával děkovat kabátu, jež mně chránil před nepřízní počasí. Zábava v táboře, jako každý rok, patřila k nedílné atmosféře našeho pobytu na Slavkově. Sice se jí někteří pokusili sabotovat tím, že opomněli přivézt výčepní zařízení pro soudek, jež patřil k logistickému zázemí tábora, ale nedaleké pohostinství dokázalo naši žízeň saturovat. Ráno jsme se vykutali ze spacáku a už jsme se hnali na ranní nástup. Po příjezdu posledních lenochů, kteří pohrdli spánkem na zdravém vzduchu, byla provedena kontrola a hurá do Slavkova na slavnostní zahájení. Musím říci, že naše jednotka překonala v náborové činnosti i pověstného kaprála z pohádky „Z čerty nejsou žerty“ a počet 38 vojáků, pod naší vlajkou, byl přímo rekordní. Výstrojní sklady se tentokrát vydaly z posledního, ale celkový dojem byl mohutný. No možná abych nepřechválil. Chybička se nám vloudila. Ruské zavazadlo, zvané „válec“, je alespoň za mě jedno z nejhůře nositelných zavazadel, chybělo ve výstroji nejednoho našeho člena. Tomu jsme se snažili čelit, a jako obvykle, těsně před Slavkovem jsme začali vyrábět jeho napodobeninu. Slovy klasika: „Myšlenka dobrá, provedení horší.“ Takže jsme sice vyrobili dvacítku válců, ale jejich vzhled byl smutný. Viník byl podroben zasloužené kritice, ze které si stejně nic nedělal a my se museli smířit s tím, že ohavnost na zádech nebude naší ozdobou, ale nevzhledným doplňkem.
Po zahajovacím programu ve Slavkově jsme se nalodili do automobilů a vyrazili do Tvarožné, kde jsme se měli zúčastnit bitvy. Příjezd na bojiště proběhl skoro v pořádku, až na jednu osádku, která pod průhlednou záminkou čerpání paliva, zůstala oblbovat vnadnou čerpadlářku, a tak dorazili se značným zpožděním. Na bojišti jsme se dali dohromady s ostatními ruskými vojáky a provedli nácvik taktických manévrů. Po té nás naše nohy donesly na náves obce Tvarožná. Tam jsme zkonzumovali tradiční řízek a zúčastnili se modlitby za padlé ruské vojáky. A po tomto fyzickém a duševním osvěžení zase hajdy na bojiště.
Náš tvar nastoupil proti sevřeným formacím francouzské armády. Počty bojujících byly na letošní poměry úctyhodné a již dlouho jsem nezažil tolik vojáků pohromadě. Salva za salvou a bodákové útoky. Prostě paráda. Obě bojující strany využívaly zdatně i manévry jednotek, a tak bylo možné zažít a vidět útok kolony, rozvíjení, postup po četách a samozřejmě vrchol válečného umění, jímž je bez pochyby panický úprk. Vzhledem k bahnitému bojišti se nenašlo mnoho odvážlivců, kteří by zahráli smrtelná zranění. Tedy samozřejmě, až na naší jednotku a ta mrtvými vždy oplývá. Lidem se sice do blátivého podkladu bojiště nechtělo, ale co se dalo dělat. Takže naše kabáty opět pokrývaly zem, po níž čvachtay naše zablácené holiny. Nakonec byla naše ruská skupina udolána a rozbité zbytky se stahovaly z bojiště. Uvolněná část Francouzké armády, která se doposud potýkala s Ruským „méďou“, se vrhla na naše rakouské spojence a stejně jako před 217 lety jsme podlehli vítěznému francouzskému orlu. Po slavně prohrané bitvě, jsme se nasoukali do našich samohybů a vyrazili směr tábořiště Slavkov. Zde jsme byli zapojeni do večerní bitvy v zámeckém parku. Pochod Slavkovem byl krátký, tudíž hezký. Večerní střety mají vždy své specifika. Někomu se libí atmosféra a někdo se rozčiluje, že je toho málo vidět. Naše bojové vystoupení opět ukázalo, že trénink taktických manévru není zbytečný a jejich správné provedení může bavit nejen nás, ale i diváky. Velká výhoda tohoto bojiště byla v travnatém podkladu, takže konečně byly k vidění i jiné mrtvoly než naši příslušníci. Ukázka, ozářená hořícím stavením a záblesky našich zbraní, končila plichtou a my si mohli, na konec našeho sobotního bojování, užít pohledu velkolepý ohňostroj a poněkud, za mě slabší, videoprojekci, jež byla promítána na stěny slavkovského zámku. Bitvy skončily a my se vrhli do tábora, kde jsme konečně narazili páteční sud zapůjčeným výčepním zařízením od našich kamarádu z Bučovic. Večerní akce, podpořená vařeným alkoholovým nápojem, z dílny příslušníka mnoha armád z mnoha období Kafetlače, přispěl jisté ke zdárnému vývoji večera.
Nedělní ráno opět bylo ve znamení rychlého balení tábora. Tento rok bylo balení a odjezd na další bojiště tak rychlé, že majitelé vozidel opustili tábor, bez toho aniž by na palubu nabrali jedince dopravními prostředky nedisponujícími. Po cholerickém výbuchů opuštěného velícího, byl tento houfec nebožáků nakonec naskládán do několika málo zbylých automobilů a my se mohli přesunout do Sokolnic, kde už nás čekal poslední bojový střet roku. V Sokolnicích nás uvítali skoro všichni spolubojovníci z řad carské armády, s nimiž jsme bojovali na Tvarožné. Bohužel počty protivníků byly nízké, až žalostné. Můj rafinovaný nápad, aby se kozáčtí bojovnici zúčastnili boje na francouzské straně, se pochopitelně u jmenovaných nesetkal s nadšením. Po ostré výměně názoru nakonec kozáci provedli oběť nemalou, a tím se rázem zvýšil počet francouzských hrdinů o 50 procent. Bitva probíhala tradičně. Přesila spojeneckých vojsk byla ničena nepočetnou hrstkou Francouzů a jejich jízda naše drcení dokončovala. Závěr byl korunován obklíčením naší jednotky, která v sevřeném karé kryla ústup ostatních vojsk. Najíždějící jízda rozdrtila naše řady a v následující řeži prchajících vojáků končila ukázka.
Tím pro nás skončilo Slavkovské bojování a i celý rok 2022. Tento ročník byl jeden z povedenějších. Bylo super vidět tolik nadšenců, jež se rok co rok, potkávají na všech napoleonských bojištích celé Evropy. Nezbývá než doufat, že se příští rok potkáme ve stejných a nebo ještě vyšších počtech. Takže za rok zase na shledanou.
