Když nás před dvěma lety oslovil pořadatel vojensko – historických ukázek na zámku Kunín s dotazem, jestli to nechceme za něho převzít, dlouho jsme s rozhodnutím neváhali. Prostředí parku i samotného zámku přímo volá po nějaké napoleonské akci. Díky dvouroční přestávce, kdy jsme se každé jaro museli s akcí na Kuníně loučit, jsme byli tento rok opravdu natěšení. A i počet přihlášených účastníků demonstroval chuť lidí zase jednou někam vyrazit.
Jako pořadatelé jsme na zámek vyrazili již 19. května. Takže už ve čtvrtek večer se v zeleném zámeckém parku objevily první bílé stany naší jednotky. Pátek byl ve znamení budování kulis. Mezi vrcholy tohoto počínání patřil náročný přesun selského vozu, na němž zub času hlodal více než by bylo zdrávo. Ukázalo se, že když vozu téměř uhnily kola, tak je jeho transport možný jen díky svalům našich členů. V pátek odpoledne se začali sjíždět ostatní účastníci akce. Bílých stanů v parku přibývalo a večer byl trávník před zámkem zaplněn. Kromě přechodných příbytku z období napoleonských válek byly k vidění i stany účastníku středověké bitvy, jež měla té naší předcházet. A protože středověkářů nebylo dostatečné množství, postavila naše jednotka i středověký tým. Na to, že někteří z nás to drželi poprvé v ruce, jsme nevypadali špatně. Snad z toho důvodu jsme byli postavení do první řady. Na naše námitky, že jsme to nikdy nedělali, nám bylo řečeno, cituji: „chceme po Vás jednu minutu“. Že by mně zrovna tohle uklidnilo, nemohu říct. Večer nás překvapila slušná bouřka, ale naštěstí se to obešlo bez škod na majetku i zdraví, i když voltižéři byli přímo pod palbou blesku, jak ráno ukázal nález zasažené větve stromu.
Ráno naše skupina vstávala nezvykle brzo, aby pomohla s přípravou 170 porcí snídaně. Po rozpačitém začátku by ale na nás hoši od McDonald´s koukali v němém úžasu. Výrobní linka na obložené chleby byla jak vystřižená z Fordova závodu. Takže ihned po ranním nástupu všech jednotek jsme vydali snídani a začali chystat hlavní program. První ukázka byla středověká bitva a my se nervózně navlíkali do pro nás nezvyklých hadrů. Po krátkém nácviku jsme byli odeslaní na bojiště. Ukázka začala osamělými výpady oplechovaných rytířů na naši semknutou řadu. To jsme vydrželi, i když nám pomohlo kluzké prostředí, jež poslalo nejednoho rozběhlého rytíře k zemi dříve, než se setkal s naší štítovou hradbou. Sebevědomí nám narostlo, takže jsme si mysleli, jak to nezvládáme. Pak se do nás opřeli pořádně a musím konstatovat, že požadovanou minutu jsme nevydrželi. Pobili nás jako žito. Musím, ale pochválit kolegy rytíře chovali se k nám nováčkům ohleduplně a my to přežili bez větších úrazů. Znovu jsme se sešikovali a znovu do boje. Poněkud přitvrdilo, ale drželi jsme se statečně. Nakonec bitva končila řadou osobních soubojů, kterým jsme se vyhýbali jak čert kříži, protože bez ochrany štítové hradby by nás kluci, kteří se tomu věnují naplno, semleli jako sekanou. Za chvíli bylo po bitvě a my mohli hrdě odpochodovat do tábora, abychom za hodinku šli do další bitvy tentokrát napoleonské.
Bitva začala tyrolským povstáním a nutno dodat že Tyroláci, z nichž většina patřila k šermířům a zbytek ke zběsilcům, jež si chtěli zablbnout, byli aktivní tak, až nám zrak přecházel. Tyroláci neměli potíže s porážením mnohem silnějšího kontingentu naší jednotky. Nezbylo než povolat na pomoc francouzské spojence a jejich děla. Po intenzivním ostřelování byla vesnice pobořena a nástup společných Francouzko Bavorských sil nemohlo nic zastavit. To byl ovšem omyl. Rakušané poslali mohutnou armádu a ta nás začala vytlačovat z vesnice. To jsme ještě zvládali, ale když naše křídlo
napadli jako sršni rozvášnění Tyroláci, byl naší obraně konec a my museli požádat o příměří. Naštěstí kdesi u Znojma skončil Napoleon vítězstvím nad Rakouskem a Tyroláci byli svými kolegy v býlích kabátcích opuštěni. Francouzi na základě dohod obsadili již několikrát vypleněnou vesnici a začali se zabydlovat. A tu se znova zvedla vlna odporu hrdinných Tyrolanů. Teď jejich zběsilost zakusili Francouzi. Jejich masakru nedokázala zabránit ani bavorská armáda, jež jim spěchala na pomoc. Ale pomstili jsme je, a vzbouřence na hlavu porazili. Potom nastal hon na jejich vůdce Hofera. Tyrolané byli zarputilí a nechtěli ho vydat. Ani popravy oběšením a kruté výslechy je nezlomily. Naštěstí malá odměna dokázala najít správného příjemce a ten nám Hofera vydal. Jeho poprava ukončila odpor Tyrolanů alespoň pro tentokrát.
Po druhé ukázce připravila rodina Kuklů pohoštění pro velící v kuželně, kde proběhlo přátelské setkání a vyhodnocení sobotního dne. Jakmile generalita opustila bohatě prostřené stoly, jako kobylky vyluxovalo zbytek pochutin mužstvo, takže i my ochutnali dobrot vyššího velení. No a pak už pivo teklo proudem. Benda zapálil nepojízdný a již nepotřebný žebřiňák, kolem hořícího povozu se objevily hudební nástroje a večírek nabral pro nás normální vývoj. Jenom jeden stín padl na naše mechehe, a to když neznámí pobertové vypili našemu generálovi jeho uschovanou lahvinku vodky, čímž ho značně popudili. Naštěstí díky ukecanosti našich členů nezůstala jejich totožnost neznámá a trest je vbrzku nemine.
Tak to je snad vše o Kunínské bitvě a nezbývá si než přát aby příští rok byl stejně úspěšný jako tento.
