S prvním prosincovým víkendem na nás, příznivce barevného sukna a střelného prachu, opět jukl pověstný závěr sezóny, bitva u Slavkova. Jako každý rok se přípravy rozbíhali již od raného podzimu, aby bylo možné dostrojit a docvičit více jak 40 členů naší jednotky. Díky krásné akci v Bučovicích, která se koná týden před hlavním bojovým střetem, se podařilo vychytat poslední moly v šatníku a hlavně naučit nováčky základy pořadové přípravy. Pro ně je účast na Slavkovském boji vždy za odměnu a pro nás určitě taky.
Letos náš stanový tábor opustil pohostinné zahrady Slavkovského zámku a vydal se vstříc nové destinaci. Tentokrát naše kočovné tábořiště skončilo v obci Blažovice, která se nachází asi tři kilometry od Tvarožné, místa hlavní sobotní bitvy. Padlo rozhodnutí se na bitvu přemístit po svých, čímž jednak posílíme fyzickou připravenost jednotky a jednak užijeme dobové atmosféry ještě o něco více. Rozhodnutí přemístit tábořiště sebou nese vždy určitá úskalí. Např.: Bude to nové místo v závětří? Bude tam dřevo? A co záchody? Ale hlavní otázkou bylo, půjde se někde ohřát a společně posedět v případě extrémního počasí. Všechno vypadalo idylicky, kamarád Google nám pověděl, že ve vesnici jsou v provozu dvě pohostinská zařízení. Dřevo bylo zajištěno domácí podporovatelkou. Záchody poskytl místní fotbaloví klub. Prostě vše zalito sluncem. Teda až na počasí. To, že půjde teplota dolů, to jsme tušili již týden předem s přibližujícím se datem, ale prognóza nabývala stále hrozivějších výhledů. Ke cti našich vojáků nutno napsat že, až na jednoho známého Fuflíka, se nenechali ostatní přihlášení zastrašit a i přes problémy na poli rodinném či zdravotním se rozhodli Slavkova zúčastnit.
V pátek dorazila první skupina na místo tábora již v brzkých odpoledních hodinách. Počasí bylo strašné. Těsně nad nulou silný vítr a mokrý sníh měnící se okamžitě v ledovou břečku. No, ale místo bylo pro tábor super, kryté stromy a v blízkosti zastřešeného posezení. Stany byly postaveny rychle a my vyrazili na prohlídku Blažovic. A tady jsme poodhalili krutou pravdu. V celé obci nebylo funkční ani jedno pohostinství. Hrůza mě obestřela, vyhlídka na stepování ve sněžné bouři u skomírajícího ohně se přiblížila více než je zdrávo. To je tak když si místo pro tábor vybíráte pouze podle map na internetu. Naštěstí nás zachránil místní sportovní nadšenec, jež přišel pro fotbalové míče do baráčku vedle hřiště. I zželelo se mu nás a nabídl nám prostor fotbalové šatny. Takže krytý prostor byl a my mohli kulturně slavit náš pobyt na slavkovském bojišti.
Zima byla tento rok opravdu nevyzpytatelná, zatímco v pátek jsme byli promočení a zmrzlí, tak v sobotu výrazně přituhlo a byli jsme zasněžení a kupodivu i zmrzlí. Sněhové vločky nás provázeli po celý den. Hned ráno po dokonalém teplém vývaru, který nám rozproudil krev, jsme se zabalili a za zvuku našich dvou bubnů vyrazili směr Tvarožná. Pochůdek v sněhovém blizardu byl opravdu pro fajnšmekry, ale na bojiště jsme dorazili v dobrém rozmaru. Zde se k nám přidali poslední lenoši a my mohli zahájit přípravy na bitvu. Protože jsem slíbil, že k samotné bitvě ve Tvarožné už se nikdy nebudu písemně vyjadřovat, řeknu pouze, že bitva v husté chumelenici zůstane v mých vzpomínkách hluboko vetknuta. Po naší slavné porážce nastal čas transportu zpět do tábora i tuto cestu jsme zvládli na jedničku. Opět jsme se slezli ve vymrzlé fotbalové šatně. Ale náš dech a plynová bomba s ohříváčkem ji brzo zase proměnili na sympatický kutloch. Obzvlášť poté co Indián dovařil ovar na nějž se vyhladovělé mužstvo vrhlo jako příslušníci prvotně pospolné společnosti. S nastupujícím večerem jsme i my, zbylí polárníci, nastoupili na další pěší přesun. Tentokrát do místního kulturního domu. Zde byla pořádána akce ROCK FOR BLAŽOVICE. Kdo nezažil neuvěří. Na naší potulnou společnost budou místní obyvatelé jistě vzpomínat ještě za několik let. Tlupa individuí v různých částech výstroje a výzbroje křepčící před podiem z čiré radosti, že jsou v teple, pozvedla tento vyvedený kulturní podnik jistě o několik pomyslných příček výš. Po zdařilém ochotnickém vystoupení na místní zábavě se zbytky naší jednotky odebrali zpět do svých vymrzlých stanů.
Neděle, to byl zase jiný meteorologický obrázek. Vyjasnilo se, i pověstné slunce slavkovského typu se ukázalo, a mráz poněkud zesílil. Balení tábora a přesun na bitvu v Sokolnicích patří bohužel každý rok k hektickým činnostem poháněným časovým rámcem bitvy. I tento rok jsme s vyplazenými jazyky a nulovou časovou rezervou dorazili do Sokolnic. K tomuto faktu nemalou měrou přispěl alkoholový démon jež držel ve svých osidlech jediného obyvatele největšího stanu a jehož motání se po táboře donutilo jeho spolubojovníky, aby ho zabalili a naložili bez jeho většího přispění. Dále se projevilo, že sníh naše silničáře zase poněkud zaskočil a tak úprava silnic nebyla z nejlepších. No a aby toho nebylo dost, tak navigační vozidlo si spletlo Sokolnice s Kobylnicemi, a tak jsme zavítali i do vedlejší vísky. Když jsme se konečně dostavili na bitvu, byl zrovna čas a po rychlé několikavěté instruktáži jsme vyrazili do boje. Zasněžený park a zvýšený počet francouzských protivníků přispěl k pěkné akci. Po závěrečném masakru naší jednotky, z čehož se už stává taková hezká tradice, jsme se konečně mohli vydat k našim domovům.
Na letošní Slavkov se bude určitě vzpomínat dlouho. Extrémní zimní podmínky si nezadali s novým filmovým zpracováním Napoleonových osudů a ukázali, že bitvu můžete dělat a užít si ji za každého počasí, nejeden městský povaleč a floutek zlákaný do našich řad.
