Když jsem se minulý rok dověděl, že napoleonská bitva na hradě Veveří tento rok nebude, neboť nás vystřídají atraktivnější chlapci v šedozelených uniformách, jež zde nocovali naposledy před víc než 70 ti lety, poněkud jsem posmutněl. Ale jenom do doby, než jsem zjistil, že se z Veveří postěhujeme do Strážnického skanzenu, tedy místa pro pořádání napoleonské bitvy více než atraktivního. Od té doby jsem se nemohl dočkat, až čas této první jarní bitvy nastane. A nebyl jsem sám, stejně natěšeně vyrazila valná většina našeho klubu, čímž nakonec naše řady čítaly 23 bodáků.
Vzhledem k tomu, že podobně tomu asi bylo i u ostatních jednotek, tábořiště v zámeckém parku se v pátek před akcí rychle zaplnilo stany a obvyklý noční táborový mumraj oživil zelené trávníky strážnické. Aby naše tábořiště nenavštívili nákupčí za pět prstů, bylo naše přechodné bydliště střeženo bdělými hlídkami. Jejich členové byli vybráni ze všech jednotek a díky jejich ostražité službě se z tábora nic neztratilo, snad kromě jistého stupně střízlivosti některých pochybných jedinců. Ráno jsme se museli dát dohromady velice rychle, abychom se dokázali připravit na první vystoupení, jež mělo začínat v 10 hodin. A tak jsme již v osm zahájili den ranní modlitbou. Náš obvyklý vojenský kněz Honzík ale nebyl toho jitra zrovna v nejlepší kondici. Už to, že jsme ho museli hledat v stanech cizích jednotek, napovídalo, že večer požil ohnivé vody více, než je zdrávo. To potvrdil i jeho přednes ranní modlitby. Feldkurát Katz by záviděl, a myslím, že i dobrý voják Švejk by zamáčkl slzu, kdyby byl svědkem této bohoslužby. Po tomto „podařeném představení“ jsme začali s tréninkem pořadové přípravy, abychom již před desátou mohli stát nastoupeni před branou skanzenu. Ale ouha, zde jsme byli upozorněni, že čas zahájení byl z důvodu živého TV vstupu přesunut. A samozřejmě, že se tento čas i skladba programu do doby, než jsme konečně nastoupili před diváky, změnily ještě několikrát. Ale nakonec jsme se přece jen dočkali a mohli divákům předvést naše natrénované vystoupení s tématikou boje vojáků. A když padl poslední výstřel a poslední voják klesl s propíchnutým břichem, bouřlivý potlesk nám potvrdil, že jsme necvičili zbytečně a představení se povedlo. Po obědě, kdy se na některé z nás nedostalo, a ti, postiženi hladem, se museli potravinově saturovat na náklady pořadatele v blízké restauraci, vypukla bitva. Jako obvykle nás celou ukázkou provázel mluvený příběh, který patřičné dokresloval děj na bojišti. Zahájili jsme stylově, kdy při rekvírování se z naší jednotky utrhl hlouček krajně nespolehlivých jedinců, jichž se kampaň MeToo nedotkla a pokusili se o necudné obcování s místní obyvatelkou. Naštěstí pádné hole poddůstojníků jim nemravné myšlenky vyhnaly z jejich hlav. Tak byla čest moravských žen zachráněna, aby ji, alespoň co se scénáře týče, vesele darovaly po nás přicházejícím Francouzům. Toho bohdá nebude, by nám v kurníku řádila francouzská škodná, a proto jsme se urychleně vrátili na bojiště a svedli s Francouzi čestný mač. Bitva byla opravdu vydařená, a to hned ze dvou důvodů. Nejen, že počty bojujících byly tentokrát vyrovnané, na což jsme u francouzských sil v minulých letech nebyli zvyklí, ale i jejich bojový projev (umírání po výstřelech atd.) byl o třídu výše, než je bohužel normou. Tudíž bojiště tentokrát skýtalo pohled na padající řady vojáků, prchající postavičky zastavované ječícími poddůstojníky a další pikanterie, které se mohou v bitevní ukázce udát.
Po našem slavném ústupu před statečnou Francouzkou armádou jsme se shromáždili k poslední přehlídce a konečně jsme se mohli odebrat do tábora. Ti z nás, kteří odjeli v sobotu, přišli o nádhernou průtrž mračen, jež krásně nakropila stany a umožnila zůstavším užít si sušení táborových propriet ve svých domovských umístěnkách. I přes tuto drobnou nepříjemnost musím konstatovat, že premiérová Strážnice se opravdu vydařila a nezbývá mi, než doufat v její opakování.
