Když jsem v roce 1999 poprvé oblékl zelenou uniformu ruského vojáka a zakusil na své kůži radosti zimního bojiště, nenapadlo by mne, že ji budu tak rád oblékat ještě i po dvaceti letech. A to dokonce s pocitem radosti, že „už je to tu zase“.
Za těch dvacet roků se toho na slavkovském, potažmo tvaroženském bojování změnilo mnohé. Třeba místo tábora. Bivakovali jsme za ta léta na Santonu, ve Slavkově, ve Tvarožné a nyní opět zpátky v Slavkově. Naše bitevní střety s protivníkem proběhly pod Santonem, za Santonem a v posledních dvou letech i ve Slavkově a v Sokolnicích. Co ale rozhodně nezměnilo, ale zůstalo, je možnost promrznout při nocování pod tenkou plachtou stanu, užít si všech radostí zimního vojenského života a také vůně střelného prachu a kouře z ohnišť. Ty vůně, kterými naše svršky za ty tři dny na sněhu vždy nasáknou a dlouho nám zážitek připomínají. Slavkov je prostě pro každého, kdo se na bojišti cti a slávy poflakuje (ať už nějaký ten pátek či jako nováček), pojmem, při kterém se vám srdce roztluče rychleji a nohy pocítí touhu po další vrstvě ponožek.
Tento rok jsme tedy opět rozbili tábor ve Slavkovském zámeckém parku. Počasí nezklamalo a naše malé stanové městečko brzy zbělelo pod sněhovou nadílkou. Hned v pátek večer jsme je ale opustili, abychom na zámeckém nádvoří přivítali vrchní představitele hlavního spojeneckého velení. Měli jsme tu čest provést zde slavnostní přehlídku před zraky samotného cara a jeho kolegy rakouského císaře. Po ní se panovníci odebrali na oficiální banket s plesem, který se konal v útrobách Slavkovského zámku. Naši vojáci zde stáli čestnou stráž a střežili klidné zažívaní obou panovníků. Po skončení slavnosti jsme ještě poskytli našemu panovníkovi vojenský doprovod ale pak již nezbývalo, než se odebrat zpět do vymrzlého ležení. Zde už naštěstí Indián roztopil svoji kuchyni a servíroval chutnou a především teplou krmi.
Sobota byla ve Slavkově ve znamení dvou bitevních střetnutí a komentované ukázky výstroje, výzbroje a výcviku našich vojáků. Diváci této naší malé „přehlídky“ mohli na závěr zhlédnout i soutěž v rychlopalbě. Musím se pochválit, že oproti minulému ročníku, kdy jsem byl pod průhlednou záminkou podvádění diskvalifikován, tento rok patřilo vítězství mé zbrani.
Dopolední i večerní bitevní střet se odehrál v zámeckém parku. Hlavní kulisu tvořil velký statek s přilehlým zázemím. Zasněžený park spolu s tímto věrohodným, byť kašírovaným, stavením poskytoval jak divákům tak nám bojujícím velice malebný pohled, který jistě přispěl ke kvalitě podívané. Dopolední ukázka byla bohužel kratší a jistě by si zasloužila delšího trvání, ale jinak ji musím pochválit ať už pro dynamičnost a logičnost, či využití pyrotechnických efektů. Večerní bitevní střet jsem s lítostí musel oželet, ale dle nadšených tváří mých spolubojovníků jsem opravdu o hodně přišel. Zúčastnění tvrdí, že šlo opravdu o „šrumec“ takového kalibru, který ukázku umístil na pomyslném vrcholu žebříčku akcí v roce 2018.
Nedělní ráno nás probudilo poměrně brzy, protože jsme museli rychle sklidit tábor, zabalit si svých pár švestek a přesunout se do Sokolnic. Tam už na nás čekala poslední bitva roku. Nastoupili jsme proti silnému uskupení Francouzské pěchoty. Oproti minulému ročníku došlo ke značnému posílení francouzských zbraní a tak byl střet opravdu akční. I přes naše hrdinské nasazení jsme nakonec ale byli zatlačeni a pobiti, takže naše „mrtvá“ těla opět pokryla bojiště. A když se nad tím zamyslím, tak stejně jako před 20 lety jsem opět zadýchaně funěl do zamrzlé půdy a užíval si každý okamžik. Proto bych si přál, abych za dalších dvacet let končil se stejnými pocity Slavkovskou bitvu, ať už se bude odehrávat kdekoli. Protože, jak doufám, tenhle vypečený koníček ještě nějaký ten pátek vydrží.
